Takové všední ráno

Muž je tvor konzervativní a nemá příliš v lásce změny. Co funguje, to se má nechat být. Nesahat na to, neměnit. Kupříkladu. Dokud žena pere na valše, nebádá, co by se mělo změnit. Funguje to. Až když žena například odjede do porodnice nebo k mamince a muže požádá, aby pral prádlo, muž po první várce sedne a provede změnu. Vymyslí automatickou pračku. Ani já nejsem jiný. Ranní rituál je u nás poměrně neměnný. Ráno vstanu z postele, sednu si na pelest, strčím nohy do trepek a ujistím se, že žiju. Pak opatrně, abych nevystrašil svého člověka nebezpečným pohybem, stoupnu a ujistím se, že jsem od svých deseti měsíců pořád ještě nezapomněl chodit. A potom pomalu kráčím do kotelny, poplácat po prdelce pec, podarovat ji oblíbeným polínkem a rozehřát v jejím srdci žár. Pak uvařit čaj, zajít do koupelny pozdravit toho chlapa, kterého dneska ráno vidím v zrcadle poprvé, pokusit se ho aspoň trochu zlidštit, posnídat, udělat si svačinku, hodit do misky něco kocourovi, rozloučit se s píckou, naložit do auta synka Vítka a vyrazit do ranního provozu. Napřed směr škola, pak směr kancelář.

Včera večer mě napadlo, že časné ranní vstávání můžu občas naředit nečasným. Rozhodl jsem se místo do sedmi pospat si do osmi a pak se pokusit vstát. Jenže člověk míní a vyšší moc mění. Jak si tak nad ránem sním své pánské sny, vrznou dveře do mého snění a vstoupí dvě líbezné plavovlasé víly a blíží se ke mně. Sen vrcholí. Když vtom náhle přichází kruté probuzení a hlas vichřice podoba mě vrací zpět do reality a rovnýma nohama na zem. "Tati, probuď se. Vstávej. Zaspaly jsme", lomí pěstičkama moje líbezná kuřátka Bětka a Terezka. Ty jezdí do školy autobusem. Konec sladkého života pod peřinou a navíc olympijský desetiboj v rekordním čase. To, na co mám normálně půl hodiny, musím z otcovské lásky stihnout dneska za patnáct minut. Abych nemusel potupně psát omluvenky paní učitelce a vykoupit u andílků svoji pomalost mandlemi v čokoládě. Časový limit jsem sice splnil, ale pec ani kocour nedostali tolik láskyplné péče jako jindy. A stejně tak byla odepřena i mé tváři s bujícím strništěm. Čaj byl na stojáka, svačinka ostrouhala úplně. Přesto slečny podupávaly nervózně u dveří a významně hleděly na pendlovky.

Ano, já vím, děťátka moje. Tatínek se činí. Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů. Oddechl jsem si, když jsem je nakonec včas vyklopil před jejich studijními ústavy, naladil si v rádiu rockové pecky z konce minulého století, přivřel oči a vyrazil vyrábět korunky pro nikdy nekončící přání těch milých osob, které se mnou sdílí moji peněženku.