Letní čas

Víkend měl dvě tváře jak antický bůh Janus. A laskavé příliš nebyly. Zprvu sice obě nastavovaly takovou hezkou předvolební tvář. Pak ale vždycky nastal obrat a konec se podobal chmurné řecké tragédii.

Nedávno jsme oslavili se ženou výročí svatby. Při té příležitosti nám děti vždycky připraví nějaké překvapení. Jednou, to byl zrovna ještě sníh, nám večer do závěje na louce před domem dali stůl s hostinou a křesla a okolo zapálili louče, svíce a lampióny. Pili jsme v kožichu a desetistupňovém mrazu pod hvězdami šampaňské a poslouchali při tom pětiletého Vítka, kterého jeho starší sestry naučily zpaměti recitovat Shakespearova Hamleta. Jindy nám zase koupili poukaz do bahenních lázní. Abychom si prý rozšířili obzory a jako lidé z venkova si užili také bahno velkoměsta.

Tentokrát jsme dostali něco jako dva v jednom. Děti nám pořídily turistické vycházky po Moravě. Poznáme nepoznané, občerstvíme ducha, utužíme manželství a po zimě na kanapi si navíc procvičíme pohybový aparát. Prospěje prý nám to a déle vydržíme. Jestli tím myslely, že déle vydržíme jejich pravidelné loupeživé víkendové nájezdy na naši ledničku a spíž, nevím. Říkaly taky něco o vděčnosti dětí k stárnoucím rodičům a přidaly nám k tomu hůlky. Že se nám to bude hodit na vycházky. Žena slzela a já měl dobrý pocit, že jsme přece jen něco dobrého do svých dětí vložili.

Naše první setkání s blahodárnými účinky turistiky na organismus člověka mělo být zahřívací a kratší. Zhruba sedm kilometrů. I při pomalé chůzi jsou to normálně sotva dvě hodinky, proti čemuž by neprotestovaly ani odbory, pokud by je moje zlomená pata měla. Jak hluboce jsem se mýlil, měla ukázat až procházka všemi pamětihodnostmi, které se dají najít na pouhých sedmi kilometrech všední trasy mezi třemi vesnicemi. Nikdy bych nevěřil, kolik se tam dá vidět křížků, pomníčků, hraničních kamenů a mohyl a kolik se k tomu váže příběhů a pověstí o tajemných podzemních chodbách a mordech z lásky i lakoty.

Náš turistický výlet měl tak trochu podobu štvaného hlemýždě. Vždycky několik desítek metrů pochodu a pak několik minut výkladu. Pochodem v chod. Zastavit stát. Pohov. Nezpívat, nerozcházet se, poslouchat. Čiperné babičky v týmu s tím neměly problém. Ale moje zlomená pata vyhlásila stávkovou pohotovost. Trpělivost jí nakonec došla při šplhu do příkrého lesního srázu, který končil skalnatým vrchem s husitským opevněním, které nebylo nikdy dobyto. Zkoušel jsem jí zlepšit náladu oddychem v zájezdním hostinci, spojeným s občerstvením, ale zabralo to jen na chvíli. Další kilometry dávala noha jasně najevo, že my dva jsme spolu skončili. A i když spolu nakonec večer skončíme v posteli, nebudu na to rád vzpomínat a sny té noci nebudou sladké. Taky, že nebyly.

Probudil jsem se ráno s nohou rozbolavělou a opuchlou jak tvář císaře Rudolfa při zánětu okostice. Spustil jsem nohy dolů z postele a zasyčel bolestí jako had, kterému někdo šlápl na kuří oko. Nedá se nic dělat. Musím zatnout zuby, vstát a nějak to rozchodit. Je potřeba udělat sekanou k obědu. A taky obejít dům a potočit všechny hodiny, protože v noci se měnil čas. Včera v sobotu byl ještě zimní, dnes v neděli ráno je už letní. Takže posunout ručičky o hodinu dopředu. Máme v domě šestery hodiny, tak to bude chvilku trvat.

Zvládl jsem sekanou a hodiny potočil. Z devíti na deset. Šup. Jenže o půl jedenácté je u nás kostel a tak moc času nezbývá. Probudil jsem manželku. Zoufala, že si nestihne umýt a osušit vlasy. Rozběhla se po domě a chvatně budila další spáče. Z pokojíků vykukovaly rozcuchané hlavy rozmrzelých dětí. „To už je deset?“, kroutili nevěřícně hlavami. „Co vidíš na hodinách?“, ptala se jejich dobrá matka. „Deset“, zněla odpověď. „Tak vidíš, dodala moje žena vítězně.

Nikdo neprotestoval. Jen Vítek, který má svůj pokoj a hodiny v podkroví a kam jsem nešel. „Pospěš si, musíme už jít, je čtvrt na jedenáct“, volal jsem na něj nahoru. „Co šílíš tati, je teprve čtvrt na deset“, neslo se z patra. „Jo, ale zimního času. A dneska je už letní čas. Nepřetočil sis hodiny“, umravnil jsem odmlouvajícího syna. „Přetočil. Už večer“, odpověděl. „Přetočil jsi je špatně“, stál jsem na svém. „Já ráno kvůli vám brzo vstal a všechny hodiny jsem přetočil na letní čas“, snažil jsem se zabodovat a získat pochvalu mé lepší polovičky, jaký že jsem to superman.

Jenže v té chvíli se moje žena přestala usmívat. A taky jí divně potemněly její jindy krásně modré oči. Umím za léta manželství odezírat z jejího pohledu myšlenky, jak hluchoněmí umí odezírat slova z úst. Co tam měla napsáno, bylo hodně nelichotivé. Hlasem mírným jak ticho před bouří lakonicky odvětila: „Když jsi včera večer odešel spát, přetočili jsme všechny hodiny na letní čas. A tys je ráno přetočil znovu a z letního času tak udělal jakýsi superletní čas. Mohl by sis to dát patentovat. Protože to zatím v Evropské Unii zřejmě ještě nikoho nenapadlo“.

Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Měl jsem ráno ty nejlepší úmysly udělat něco dobrého pro lidstvo a pro rodinu. Jako ti, co v minulém století zaváděli letní čas. Snad to tehdy bylo k něčemu dobré. Ale trvat na něm dnes může snad už jen trouba. Ovšem vymyslet superletní čas, na to musí být supertrouba. Že já nezůstal radši v posteli.