Pro moji holčičku

Moje milovaná Adélko,

Vím, že ty si tenhle dopis nikdy nepřečteš, ale musím se vypsat ze své bolesti a chci se podělit o své pocity a o vše, co prožívám. Třeba se to k tobě do nebíčka dostane a ty budeš vědět, co cítím a jak mi je. Byla jsi tu tak kratinkou chviličku, že jsme tě nemohli ani na tomto světě přivítat. Nevím, jak jsi vypadala, ale určitě jsi byla nádherná. Hlavou mi stále běží, že je to trest za to, že jsem tě maličkou chvilku nechtěla a proto ten osud byl tak krutý a vzal mi tě.

Dovol mi, beruško, vše ti vysvětlit a snad mi spadne alespoň trošku ten těžký balvan, co nosím na srdci.

Je to právě rok, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Mé pocity byly rozporuplné, byla jsem ze svého těhotenství překvapená, protože tvůj starší bráška se narodil po umělém oplodnění. Navíc už nejsem tou nejmladší maminkou.

Šla jsem ke svému gynekologovi a ten mi řekl, že na UTZ není nic vidět. Tak mi vzal krev a já měla přijít v pondělí, aby se vyloučilo popřípadě potvrdilo mimoděložní těhotenství. Ani nevíš, s jakým strachem jsem k němu šla, stále jsem si říkala, pokud mám být těhotná, ať to není mimoděložně. Bála jsem se. Těhotenství se potvrdilo i na UTZ a dr. mi řekl, že jsou v bříšku dvě miminka. Každé má svoji placentu, takže se jedná o dvojvaječná dvojčátka. Byl to pro mě šok a zde jsem prohlásila to, co mě bude do smrti mrzet. Řekla jsem, že dvojčata nemohu mít, že i tak nás je doma už moc a nezvládnu je vychovat. Prosím odpusť mi, že jsem vůbec tato slova mohla vypustit z úst, strašně moc mě to mrzí, ale nemohu to vzít zpět. Pan doktor viděl, že jsem přepadlá, navrhl mi redukci jednoho plodu a zároveň mi řekl, ať si ještě vše promyslím a koncem týdne mu řeknu své rozhodnutí.

Beruško moje, stále jsem byla na vážkách. Doma dvě děti a ještě další dvě nevlastní, k tomu jste měly přibýt vy. Věř mi, že to bylo pro mne těžké, ale jednoho dne za mnou tvůj tatínek přišel a řekl mi: „Nedáme pryč ani jedno miminko, necháme si je. Zvládneme to a budeme velká rodina.“ Měl pravdu. I já jsem cítila, že bych se nedokázala vzdát něčeho, co tak miluji.

Pan doktor měl z mého rozhodnutí obrovskou radost a my se na vás začali nesmírně těšit. Přede mnou byla amniocentéza, která dopadla dobře a já si začala těhotenství užívat. Nevěděla jsem, zda nosím broučky nebo berušky, ale vzhledem k tomu, že doma kluci jsou, jsem si tajně přála alespoň jednu holčičku. Tak se také stalo a já se dozvěděla, že jste berušky obě. To bylo štěstí, byla jsem dojatá a plakala jsem štěstím. Nemohla jsem tomu uvěřit, že budu mít dvě princezny.

Jenže jednoho dne, kdy jsem pomalu končila 18. týden, jsem začala krvácet. Nebyla jsem schopna ničeho, strašně jsem se o vás bála, ale stále jsem vás cítila. Snažila jsem se nepanikařit a okamžitě jsme vyrazili do nemocnice. Paní doktorka mě vyšetřila a řekla mi, že si u nich chvilku poležím a vše bude určitě dobré. Zjistili, že mám placentu v porodních cestách a musím ležet. Co bych pro vás neudělala. Poctivě jsem ležela a po 2 týdnech mě propustili s tím, že se mám šetřit. Bohužel krvácení se opakovalo a já musela zpět. Takto se to opakovalo ještě jednou, potom pan primář rozhodl, že si u nich poležím a pohlídají si mne. Tak, jak nejsem věřící, jsem se každý den modlila a děkovala za každý den, který jsme spolu ušly. Adélko, ty jsi oproti sestřičce byla velmi čiloučká, nenechala jsi mě moc vyspat, ale vůbec mi to nevadilo, vždyť jsem mohla spát kdykoliv přes den. Každý týden jsem vás na ultrazvuku viděla a pan primář mě poctivě hlídal. Placenta, která se ve většině případů vysune zpět, u mě stávkovala a držela se stále na svém místě. Kolikrát jsme se tomu nasmáli, že se vysunout nemůže, když tam je taková čiperka a má z mé placenty trampolínu.

Den šel za dnem, bojovali jsme všichni, ale nějak se nám to dál nedařilo. Ve 30. týdnu mi primář řekl, že nález pokročil a začínám se otevírat. Pečlivě jsem ležela, ale opět nastalo krvácení a bylo zle. Tým lékařů se rozhodl, že nás musí převézt do nemocnice, kde jsou přizpůsobeni na předčasně narozené děti. Dozvěděla jsem se, že to krvácení je už nebezpečné, jak pro mě, tak i pro vás. Obrečela jsem to, ale bylo mi jasné, že oni vědí, co dělají.

Převoz jsme zvládli a v krajské nemocnici nás přijali. Bylo mi řečeno, že pokud se krvácení rozjede, jde se hned rodit. Tak se i stalo. Přesně v 32. týdnu jste se musely narodit akutním císařským řezem. Byla to taková rychlost, že jsem se nestačila ani rozkoukat. 12. 12. 2009 jsem se ráno probudila na JIP a dozvěděla se, že mám krásné holčičky. Odpoledne přišla z dětské JIP paní doktorka, aby mne informovala o vašem stavu. Nevěřila jsem tomu, co mi říká, oči jsem si mohla vyplakat, ale věřila jsem tomu, že jste silné a zvládnete to.

Ty jsi, Adélko, vážila 1500 g a byla jsi na tom oběhově špatně. Věřila jsem, že to zvládneš, byla jsi taková moje bojovnice. Tvoje sestřička Adrianka vážila 1670 g a byla na tom podstatně lépe. Druhý den jsem vás mermomocí chtěla vidět a dr. mi to povolila. Přijel i tatínek, že půjdeme spolu, i když doktoři na JIP měli výhrady ohledně chřipek. To, co jsme se dozvěděli, nás ohromilo. Tvůj ošetřující lékař nám sdělil, že tě museli převézt do Prahy do Motola, zjistili u tebe nějakou vadu srdíčka. Pan doktor nám to vysvětloval, ale já ho vůbec neposlouchala, byla jsem myšlenkami stále u tebe. Pořád si říkala, je tak maličká, jak to zvládne?

Šli jsme tedy za sestřičkou, prosila jsem ji, ať ti dodá sílu. Do Prahy jsme každý den volali, ale slyšeli jsme pořád to samé, Adélka je po operaci a její stav je kritický. Věř mi, beruško, že jsem to nezvládala a nad vodou mě držela jen tvá sestřička. Z nemocnice mě pustili domů 16. prosince a neustále jsme na tebe mysleli. Ještě ten večer jsme opět volali do nemocnice. Nic nového se nedozvěděli, jen nám pan doktor řekl, že pokud to přežiješ, prognóza do budoucnosti je nejistá. Já se zlobila, jak něco takového může říci, ale nakonec jsem byla ráda, že vím pravdu. Ten den jsem si šla lehnout o něco dříve a chtěla jsem být sama. Opět má myšlenka šla jen a jen k tobě. Dodneška si pamatuji, jak na tu dálku říkám, holčičko moje, jestli to nezvládneš, odejdi v pokoji, nikdo se na tebe nebude zlobit a já všem budu vypravovat, i když jsem tě neviděla, jak jsi byla statečná a velká bojovnice. Pak jsem spala až do rána.

Druhý den ráno zvoní pošťačka a dává mi telegram. Já tuším, co je tam napsané a nemám sílu ho číst. Z očí se mi valí slzy, ale je mi tak nějak lehčeji. Otvírám obálku a jen čtu: vaše dcera Adéla zemřela 16. prosince ve 22.50h. Ty jsi mě slyšela a ulehčila jsi jak sobě, tak nám.

Nejdříve jsem měla děsný vztek, ale pak mi došlo, že jsem k tobě promlouvala a jen sis má slova vzala k srdíčku. Adélko, chci, abys věděla, že mě to tak strašně moc mrzí, že tu nemůžeš být s námi, ale věř mi, po tom, co jsem se dozvěděla, že tvá vada byla neslučitelná se životem, je ti tam nahoře líp. Tím nechci říci, že bys pro nás přestala existovat, jen bys z toho svého života nic neměla. Sama paní doktorka mi řekla, že tě nic netrápí a nebolí a je ti už dobře. Chci, abys věděla, že nikdy nezůstaneš utajená, pořád o tobě mluvíme a tvé sestřičce o tobě vyprávím, i když nemám co, ale říkám jí, že bys určitě byla tak báječná jako ona.

Měla jsem strašný vztek na všechny, že nikdo nepoznal, s jakou vadou se narodíš, ale stejně by to nic neřešilo. Moc a moc ti chci poděkovat, že jsi mi dodávala těch 8 měsíců odvahu a já šla i přes to zlé dál. Měla jsem tě pod srdcem celých 8 měsíců a pak tě nemohla ani vidět. Teď nevím, co je lepší, někdo říká, že je to o to méně bolestnější a já sama nevím. Jsi pro mě nepoznaným zlatíčkem, mám tě a neustále tě budu mít ve svém srdíčku.

Tak to je vše a mně se i trochu uleví, i když jsem u toho psaní vyplakala zase spoustu slz. Posílám ti tu největší pusu a zdravíme tě všichni.

Máma