Jsou chvíle, kdy mít děti se i vyplácí

Nesál jsem virtuální realitu spolu s mateřským mlékem, protože v té době byla jen doménou vědeckofantastických románů. Snad proto mě dodnes neláká podívaná na útok krvežíznivých pavouků na naši planetu ve 3D. Stačí mi pohled z okna chalupy do krajiny, byť se za posledních čtyřicet let nezměnila - snad jenom s proměnami ročních období - a z krvežíznivých scén se dočkám jen náletu káněte na nějakou neopatrnou myšku s jejím následným porcováním. Svět se posunul dál a já ustrnul v šedivé realitě každodenního pozorování západu slunce nad obzorem a višňového čaje v malovaném hrnku. Dobře mi tak. Málo jsem se snažil, ujel mi vlak a já na to doplácím. Nemám aktuální přehled o důležitých událostech na planetě v každém okamžiku ani o lukrativní nabídce rybářských prutů nebo asfaltových holubů na Aukru.

Zkrátka brouzdám raději trávou na dvorku než na netu a uniká mi mnoho zásadních věcí. Naštěstí máme děti, které to mají s virtuální realitou jinak. Pohybují se po zrádném laně internetu s lehkostí cirkusového provazochodce, umí si proklestit cestu jeho tajemnými zákoutími a najít občas nějaký poklad, že by jim i Tom Sawyer záviděl.

A tady začíná pohádkový příběh, jak hloupý Honza ke štěstí přišel. Jeden ze zeťů, závislý na internetu - tedy pracovně závislý - při svém pravidelném putování po nekonečných stezkách elektronického média, objevil zajímavou nabídku. Jakýsi šlechetný dobrodinec nabídl dva lístky na koncert Eltona Johna. Zdarma. S jednou podmínkou. Ať ti, kdo o ně pro někoho požádají, uvedou, proč by si to měl dotyčný zasloužit. Nabídka je omezena jen několika málo hodinami, protože koncert se koná už ten den večer.

Zeť nasál informaci s mnoha dalšími jak notorický alkoholik oblíbený tuzemák a odfiltroval ji jako nezajímavou. Po chvíli ale dostal nápad vyrobit lehce infarktové překvapení. Odepsal šlechetnému dárci, že si myslí, že by si Eltonovy lupeny zasloužili rodiče jeho manželky a jejích desíti sourozenců.

Návrh byl přijat a pověšen mezi další návrhy, kterým měli návštěvníci webové stránky dávat svoje hlasy - správně se prý říká “olajkovat“, ale mě to přijde jako smrtelná urážka Seifertova rodného jazyka. Zeť v té chvíli jako zkušený stratég rozjel volební kampaň mezi známými i neznámými o hlasy pro svého favorita. Volební preference letěly vzhůru a vbrzku předstihly další nasazené soupeře o několik koňských délek i díky počtu hlasů našich dětí.

Zatímco my, nic netuše, s manželkou dopíjeli odpolední kafe a těšili se na klidný večer s vyšíváním a křížovkou, za našimi zády se chystal bleskový únos. Když si byl zeť jistý, že s takovou převahou hlasů na kontě už nic nemůže ohrozit vítězství našich barev, poslal lakonickou esemesku: „Dnes odpoledne si rezervujte čas od sedmnácti do půlnoci.“ Nebyl jsem z toho moudrý, ale protože náš rodinný život je jedno velké dobrodružství a už jsme si na překvapení všeho druhu zvykli, příliš jsem se nevzrušoval a neptal se.

Když hlasování skončilo a výsledek byl potvrzen, oznámil nám zeť, že jsme se právě stali majiteli dvou VIP vstupenek na večerní koncert Eltona Johna v Praze. Máme nejvyšší čas se nachystat, aby nás stihl přemístit autem z Moravy do stověžaté matičky k O2 Aréně, kde ze druhé řady pohlédneme do tváře sira Eltona s tisíci blýskavými flitry na kabátku, než do nás zvukaři napálí jeho muziku a famózní hlas silou desítek tisíc wattů. Což se úderem osmé večerní stalo a trvalo to skoro neuvěřitelné tři hodiny bez přestávky.

Byl to naprosto dokonalý hudební zážitek, který nemohla zastínit ani zpáteční cesta domů půlnoční mlhou a občas zasněženou dálnicí. Prostě, jestli si děti lámaly hlavu, co nám dají letos na Ježíška pod stromeček, lepší dárek by stejně ani nevymyslely.

Když lehce zapátrám v paměti, musím pokorně přiznat, že byly chvíle, kdy jsem se zachmuřeným čelem konstatoval, že nám děti odsávají nějak moc oběživa z už tak dost hubené peněženky. Ale abych k nim byl po této události spravedlivý. Myslím, že jsou chvíle, kdy mít děti se i vyplácí.