Jirka a my - můj vlastní příběh

Náš Jirka zemřel 15. dubna 2009 při expedici kaňonářů na ostrov Reunion. Ostrov Reunion je bývalá francouzská kolonie nedaleko ostrova Madagaskar u jižní Afriky. Exotická krajina láká turisty. Láká také kaňonáře, kteří zde chtějí poznat krásnou přírodu a prostoupit vodopády, které jsou pokládány za nejkrásnější a nejnáročnější na světě. To bylo také cílem expedice, která se na ostrov vypravila. To bylo cílem i našeho Jirky. Byl to jeho životní sen.

V sobotu 11. dubna expedice společně balila. Já jsem Jirkovi na cestu napekla řízky. V neděli 12. dubna ráno jsme se doma loučili. Jirka měl speciální oblečení. Vínové kalhoty, bleděmodré tričko a tmavou vestičku. Moc mu to slušelo. Byli jsme na něj velmi hrdí. Potlačovali jsme strach, ale utěšovali jsme se, že jsou profesionálové. Ve Francii slanili dokonce 8 kaňonů za 8 dní. Ve Slovinsku slanili také 2x vodopád Boka, který měří 140 metrů. Psali o tom v prestižním časopise Outdoor. Přáli jsme Jirkovi, ať si expedici užijí a ve zdraví se všichni vrátí. Objali jsme se, políbili na rozloučenou a zamávali si.

Ve středu 15. dubna odpoledne nám volal jeden člen expedice a velký Jirkův kamarád, že Jirka už nežije. Při skluzu docela malého vodopádku se Jirka dostal do jakéhosi vodního proudu, který ho zavlekl pod skálu. Říká se tomu sifon. Došlo k velmi špatné shodě velmi špatných náhod. Záchranná akce probíhala okamžitě a profesionálně, ale byla marná. Jsme doma přesvědčeni a utěšujeme se tím, že to byl osud, kterému se nešlo vyhnout… Přesto bych ráda upozornila ostatní: Ten smrtelný sifon bývá na Reunionu v Saint Benoa při určitém stavu vody na Skalní řece (Riviere des roches) v bazénu jménem Psí (Bassin le Chien) mezi bazénem Moře (La Mer) a bazénem Mír (La paix).

Znenadání doma musíme řešit naprosto mimořádnou situaci, na kterou nejsme vůbec připraveni. Ani já-máma, ani táta Pavel, ani sestra Eliška. Sháníme hrob pro našeho syna a bratra. Zajišťujeme přepravu těla našeho mrtvého syna a bratra zpátky do Prahy. Připravujeme pohřeb pro našeho syna a bratra. Stále zůstáváme v úzkém kontaktu s expedicí na ostrově, která okamžitě mění své priority. Každý z nás doma i na ostrově dělá maximum toho nejlepšího, čeho je v tu chvíli schopný. Mimořádná situace je pro všechny v mnoha směrech nesmírně náročná a nesmírně těžká.

Prožitá tragedie a sdílená bolest nám pomohla navázat vztahy s členy expedice a pak i dalšími Jirkovými kamarády. Naše rodina členům expedice ihned vyjádřila svoji důvěru a respekt. To znamená, že jsme neměli stín pochyb o tom, že se tragedie stala tak, jak nám ji popsali. Neměli jsme pocit, že někdo nese vinu a odpovědnost. Necítili jsme vůči nim nenávist a zášť. Na pohřbu Jirky jsme veřejně svůj respekt a úctu zbylým členům expedice vyjádřili tím, že jsme jim věnovali první skladbu. Členové expedice nám zase významně pomohli řešit náročnou finanční situaci. Zachovávali jsme důvěrnost při komunikaci. Nechtěli jsme přitáhnout pozornost médií. Měli jsme obavy z komentářů lidí, kteří tento sport neznají, ale rádi komentují všechno…

Situace je nadále náročná a těžká. Setkávání a komunikace mezi naší rodinou a Jirkovými kamarády stále probíhá. Chceme si nadále pomáhat. V pátek 4. prosince 2009 jsem byla s Jirkovými kamarády na posledním slanění. Setkává se zde skupina horolezců, skupina kaňonářů, já a naše dcera. Užíváme si velkou skupinu příjemných lidí, krásnou přírodu na Vysočině, výborné počasí i sportovní aktivity. Lezení na skálu a slaňování. Stále ale něco visí ve vzduchu. Vůbec nikdo nemluví o Jirkovi, jako kdyby Jirka nikdy nebyl. Mně i dceři chybí komunikace o Jirkovi. Nemáme ale odvahu toto téma „vytahovat“, když vidíme, že ostatní se vyhýbají. Bylo nám z toho mizerně. Snažím se pak e-mailem s kamarády mluvit. Stále ale nenacházím úlevu. Pak mi napsal jeden kamarád, že o Jirkovi nemluvili záměrně, aby nám neublížili… Opět se potvrzuje poznatek, že okolí a pozůstalí mají velké potíže s komunikací a pozůstalí se dostávají do tíživé sociální izolace.

Vracím se domů z výletu v pohodě i nepohodě zároveň. Navenek dobré, uvnitř velká bolest. Říkám si, jestli mám tohle zapotřebí, jestli nebude lepší už mezi ty lidi nechodit. Vím ale, že je to skupina skvělých lidí a hlavně mi připomínají krásné vlastnosti, které Jirka měl, a také mi přibližují sport, který byl velkou Jirkovou láskou a teď zajímá i mě… Chci najít nějaké informace, rady, zkušenosti, jak takové věci řeší jinde. Zapínám počítač a na internetu surfuji jako o závod… nic nevidím, nic nemůžu najít. Všude samé reklamy na skvělé sportovní výbavy, všude samé skvělé nabídky skvělých věcí…ale co nějaká nabídka pro moji bolavou duši? V prvních dnech, když Jirka umřel, tak jsem proseděla hodiny a hodiny u počítače a stále jsem si pročítala příběhy dětí, které zemřely. Tyto příběhy napsaly maminky, které se na své dlouhé cestě zármutkem sdružily: www.dlouhacesta.cz. Moc mi ty příběhy pomáhaly pochopit a přijmout fakt, že se takové věci na světě stávají. A moc by mi teď zase pomohly příběhy s komunikací… Ale nejsou. Jsou zde ty příběhy dětí, které zemřely a jsou zde také projekty Prázdná kolébka pro rodiče, kteří přišli o miminko a Barevný anděl pro pomoc při úpravě pokojíčku po úmrtí sourozence. Moc smutné, ale moc užitečné pro lidi, kteří se v takové situaci ocitnou. Říkám si, že když tady nejsou příběhy, které já teď potřebuju, můžu je sama začít dávat dohromady. Pomůžu sobě a pomůžu tím asi i jiným…

Účastníci letošního posledního slanění mě chtěli co nejvíce chránit. Proto o Jirkovi „zarytě“ mlčeli. Nenapadlo je zeptat se mě, jestli o Jirkovi mluvit chci nebo nechci a já neměla odvahu a sílu jim toto téma „vnucovat“. Mámy, které znám, tak si potřebují o svých mrtvých dětech povídat. Já také. Ne stále, ale trochu určitě. Lidé v okolí se bojí, aby mi neublížili, zřejmě to vnímají, aby mě nerozplakali. Ano je hodně věcí, které mě rozpláčou, ale to prostě k této mimořádné situaci patří. Tomu se nelze vyhnout ani mlčením ani mluvením. Zmíním dvě věci, jedné se všichni polekali, ale já to nevnímala. O druhé situaci nikdo ani netušil, jak moc mě trápí a já v tu chvíli nebyla schopná „normální“, tedy dospělé a zralé akce.

Zde je první situace, které se ostatní polekali, ale já to nevnímala: Všichni jsme se sešli u jednoho stolu a objednali si různá jídla. Většina si dala polévku cibulovou a česnekovou, někdo měl minutku a kamarádka, která seděla hned vedle mě, si dala „utopence“. Dobře jsme si povídaly a baštily. Teprve za čas mi jiný kamarád prozradil, že při slově „utopenec“ ve všech hrklo, co to se mnou udělá. Když mi to kamarád vyprávěl, tak jsem si uvědomila, že Jirka se utopil, tak mě jídlo „utopenec“ mohlo iritovat. Ne, já právě tohle nijak propojené nemám. Ale je třeba o takových věcech mluvit, jinak se to nikdo nedoví. Nemyslím, že budeme vytvářet seznamy toho, co mě může iritovat a co ne. Je třeba se domluvit, že mezi sebou nebudeme udržovat bariéry mlčení a tápání, ale že mezi sebou budeme stavět nové komunikační cesty. Já sice jsem citlivá a snadno se rozpláču nebo naštvu, ale to neznamená, že jsem hysterka, že jsem slaboch nebo že je to můj konec. A také to neznamená, že kamarádi jsou hrubiáni nebo hlupáci či necitové… To prostě znamená, že některá témata jsou tak citlivá, že může na chvíli dojít i na slzy i na zlost, ale i o tom je třeba mluvit, protože to k životu prostě patří. Radost dává životu barvy a bolest dává životu hloubku. A jsme přece horolezci, tak víme, že hory nemohou být bez údolí a údolí nemohou být bez hor!

Zde je druhá situace, o které naopak nikdo netušil, jak moc mě trápí. „Do kolen“ mě dostal nevinný futrálek na termosku s čajem. Měla ho maminka malého chlapečka. Seděli u stolu hned naproti mně a já je měla i s futrálkem při každém jídle na očích. Futrálek na termosku byl moc podobný tomu, do jakého nám dali v pohřební službě urnu s popelem našeho Jirky. Bylo to 5. května 2009, tedy přesně 7 měsíců nazpátek. Moc jsem se snažila nedívat se na futrálek od čaje a nemyslet na smutný den, kdy jsme ukládali do hrobu urnu s popelem. Nešlo to. Ale nechtěla jsem tak těžké téma „vytahovat a prudit“, tak jsem mlčela. Když maminku chlapečka požádám, ať futrálek schová a neřeknu proč, budu vypadat, že „mi haraší“. Když řeknu proč, budu lidem kolem „kazit náladu“… Stále jsem mlčela. Vydržela jsem to dost dlouho, ale nakonec jsem v neděli v poledne v afektu vyběhla s pláčem z místnosti a jen jsem kývla na tu maminku, aby šla se mnou. A tam jsem v pláči a slzách všechno vysvětlovala… Natvrdo a dost dramaticky… Teprve teď tady doma v klidu vím, že jsem mohla hned zkraje požádat o schování futrálku s tím, že mi to připomíná nějakou smutnou záležitost a že to více mohu vysvětlit v případě, že o to bude zájem… Teď se to zdá tak jednoduché … sláva, teď mám vzor, jak můžu v budoucnu podobné věci podobně řešit… I emočně vypjatou situaci můžu zvládnout s chladnou hlavou… Určitě se na sebe nezlobím kvůli tomu, že jsem situaci v reálu nezvládla „na úrovni“. Ale jsem moc ráda, že ta událost ve mně nezůstala ve stavu „bolest, nepochopení, drama a trauma“… Jsem ráda, že jsem tu situaci nezametla pod koberec a ani se v ní dále „nešťourám“ a nedělám ji ani menší a ani větší, než opravdu je. Jsem ráda, že jsem situaci doma zpracovala a dotáhla směrem, který je pro mě hojivý a kde mám pocit, že rostu. Horolezci ve svém batohu nosí výbavu pro bezpečný výstup na vrcholy hor. Já jsem si právě ve svém symbolickém batohu doplnila výbavu pro bezpečnější sestup do hlubiny duše…

V roce 2010 se těším na další výstupy na vrcholky hor i sestupy do hlubin duše … společně se svými novými kamarády i samostatně po vlastní ose:)

Tyto řádky s láskou věnuji Zuzce, Bořkovi, Michalovi, Markétě, Honzovi, Bacúchovi, Gárfimu, Bašce, Alešovi, Betce, Matějovi … a všem dalším Jirkovým kamarádům, se kterými nás osud svedl dohromady více, než jsme si to kdy přáli a uměli vůbec představit.

Praha 10. 1. 2010

Další texty najdete na www.dlouhacesta.cz v rubrice Povídání nejen o sportu.