pro autorku

Musí to být hrozné a neumím si to ani představit a ani si to nechci představovat. Já jen zažila smrt kamaráda - v partě při parašutismu. Je to už spoustu let zpátky a nevyrovnala jsem se tím. Nikdo za to nemohl, nikdo nic nezanedbal, ale tehdy ta atmosféra - to bylo strašný a pro toho, kdo osobně nezažil, asi nepředstavitelný. V prvotním šoku se obviňovalo, mluvilo o tom, co kdo mohl, aby se to nestalo, proč se to stalo, jestli se to nemuselo stát, jestli to nešlo jinak.......... Neunesla jsem to, měla jsem pocit, že si všichni myslí, že to je moje vina, že aby mohli jít dál, musejí najít viníka, musejí ukázat prstem. Zmizela jsem, vyhýbala se. Cestou osudu se stalo, že oklikou jsem se dostala zpátky k některým lidem z této party. Všechno je už pryč, ale řekli mi, že mi zazlívali a nemohli pochopit, proč jsem utekla, když v tom byli všichni, měla jsem zůstat s nimi. A tu stejnou výčitku cítili jako já cítili i oni - že mohli něco udělat a neudělali. Oni to zčásti překonali, já ne, asi proto, že jsem tam byla nejmladší a nejkratší dobu a slovo - je mrtvý - jsem řekla první a dřív, než se to fakticky stalo. Ale ani po těch mnoha letech se o něm nějak nemůžeme bavit - neřeklo se jeho jméno, mluví se o TÉ záležitosti, co se tehdy stalo. A když se vzpomnělo na nějaké srandičky, v případě, že se blížilo říct jméno toho mrtvého kamarádka, najednou to zadrhlo a kolikrát nastalo rozpačité ticho. Na hrob se mu nechodí, že prý je pro ně živý. Ale já vím, že není. Jako by měli výčitky, že on je mrtvý a oni žijí. Je to těžké, i na té druhé straně.