Re: společnost na smrt prostě zapomíná...
Kačenko, není jednoduché dát nějakou univerzální radu, můžu ti maximálně napsat, co pomáhalo nebo vadilo mě a maminkám, které o tom se mnou mluvily.
Jak jsem psala už předtím, nejdříve zjistit, jestli o to vůbec stojí, jak psala Lionka, některé opravdu špatně snáší i malou zmíňku.
Ale mnohé budou vděčné, když o jejich dítěti budeš s nimi mluvit. Pokud tedy už víš, že stojí o mluvení o dítěti, můžu dát příklad, co jsem zažívala sama, ale co mi řekly i mnohé další, když se mluví o jiných dětech, ať už o ostatních dětech té maminky nebo o jiných dětech v příbuzenstvu či přátel apod., nepřecházet mlčením i to zemřelé, zeptat se třeba i na něj, jak co třeba prožívalo, když chválíš sourozence nebo třeba bratrance, sestřenici zemřelého dítěte, tak říct i kratičkou větu o tom, že např. Milenka byla taky tak něžňoučká holčička, tak moc jí slušely ty bílé šatičky, Ondrášek byl taky takový veselý uličník, vzpomínáš, jak nás tehdy rozesmál, Matějovi čtení také šlo výborně. Mamince v té chvíli nejspíš vstoupí slzy, ale bude ti vděčná. Mě osobně strašně bolelo, když se probralo kdejaké dítě v příbuzenstvu, ale o Milence nepadlo slovíčko a když jsem se o ní zmínila sama, tak nebyla vůbec žádná reakce, jen takové nepříjemné mlčení. Taky mě dost dostává, když si musím obšírně vyslechnout, jak Terezka strašně trpěla, když jí brali krev nebo píchali ouško. Mě by teda vůbec nevadilo si to poslechnout a politovat holčičku, ale vadí mi, že pokud se slovem dotknu toho, co prožila Milenka, tak je to něco nepatřičného, to už je pryč, o tom už nemluv, ale to ouško, to bylo strašné!
Odpovědět