Re: Pláču
Nejsem si jistá, že to souvisí s tím, jak staré bylo dítě, spíš s povahou maminky, pro některé je ta bolest tak obrovská, že čelit jí a prožít ji naplno nechtějí a raději se rozhodnou ji potlačit, nevzpomínat, nevracet se. Ty o tom mluvit nechtějí a není dobré je k tomu jakkoliv nutit.
Podle mých zkušeností velká část maminek má naopak potřebu mluvit jak o dítěti, tak o tom co prožily a co je bolí, nacházejí v tom úlevu, protože to nedokážou potlačit, nemyslet na to. I když o tom nebudou mluvit, stejně toho budou plné a stále na to myslí.
Já osobně mám velkou potřebu zachovat si pocit, že Milenka je stále součástí mého života, byť jiným způsobem a trvalé mlčení kolem ní mi vadí, protože to vypadá, jakoby tady ani nikdy nebyla, jakoby nikdy nebyla součástí našeho života. Pro mě byla dobrá cesta to nepotlačovat, ale prožít naplno tu bolest. Dnes po 3 letech pro mě není problém vidět Milenky fotky, videa, mluvit o ní, nevrhá mě to nikam na dno, neničí mě to, naučila jsem se, pokud přijde nějaká připomínka, která mě zabolí, rozjitří, tak si třeba chvíli poplakat, někomu to říct, napsat a pak se zase rychle vrátit do klidného vyrovnaného stavu, což ze začátku není nic samozřejmého, pomáhá čas a mě osobně pomohlo právě o tom mluvit, často pořád dokola vyprávět všechny ty bolavé zážitky, dokud se jejich bolavost neotupí, dokud zmíňku o nich neustojím tak, aby mě nevrhala do deprese.
Co se týká nějaké rady pro okolí, jak se chovat, jediná trochu univerzální je taktně se zeptat, zda o tom ta maminka chce či nechce mluvit, dál to záleží na její reakci, pokud řekne ne, tak nemluvit, maximálně pokud je to dobrá kamarádka nebo bližší příbuzná, tak ujistit, že kdyby v budoucnu měla potřebu, tak že jste tady ochotné naslouchat.
Pokud vyjádří ochotu o tom mluvit, což se někdy dá poznat i z toho, že své dítě nějakým nenápadným způsobem zmíní (nenápadným proto, že nejspíš už má za sebou sama zkušenost odmítnutí nebo nechce nikoho vystavovat trapným pocitům), tak naslouchejte, můžete ji i trochu povzbudit nějakou otázkou, hezkou poznámkou o jejím dítěti.
Myslím, že takové to apriori uvažování, že mlčet bude nejlepší a snaha se ani malinkou zmíňkou tématu nedotknout, může hodně ublížit, jak psala i Dáša. A není třeba se bát pláče, mnohdy uvažování, že když člověk pláče, tak se cítí nejmizerněji, nemusí být pravdou, pláč mnohdy ulevuje a často je to tak, že po první zmíňce se maminka rozpláče, ale pak se uklidní a otevře se k tomu dostat ze sebe, co potřebuje. Postupně pak už nemusí být slzy jen o smutku a bolesti, mě když dnes vstoupí při povídání o Milence slzy do očí, je to vedle negativních emocí i o vyjádření pozitivních emocí, něhy, lásky k ní. Dá se vlastně i říct, že dnes už ani nemám většinou potřebu mluvit o těch hrozných bolavých věcech, ale vyjádřit před svými blízkými nebo i před kýmkoliv, kdo je ochoten naslouchat, svoje něžné city k ní, které zůstávají i po jejím odchodu.
Odpovědět