Dezertér je zpátky doma

Byl vlahý den, sobotní odpoledne, zahrada zalitá sluneční září a posečený trávník, zalitý v minulých dnech navíc hojně deštěm, voní omamně a láká k ulehnutí.

Tak nějak by mohla začínat zpráva o rodinné idylce. Mohlo by se zdát. Jenže idylka sobotního odpoledne se zahradou, zalitou sluneční září a posečeným trávníkem, zalitým v minulých dnech navíc hojně deštěm, vonícího omamně a lákajícího k ulehnutí, se změnila v drsnou a krutou realitu. Srovnatelnou snad jedině s hrůznou vizí následků globálního oteplování nebo katastrofální neúrodou jedlých kaštanů na Krymu.

Mám rád Terezku. Terezka má ráda svého potkánka Sidneyho. Potkánek má rád ovesné vločky a jablka James Grieve. Když Terezka není doma, Sidney je trvalým bydlištěm v pokojíčku ve své patrové kleci, kde spí poté, co si dal ovesné vločky. Když se probudí, dá si jablečný mošt s dužinou a jde zpátky na kutě. Když Terezka doma je, dojde ke stěhování národů. Národ potkaní se obtočí Terezce okolo krku jak hranostaj na šíji ruské kněžny, ocásek složí způsobně na klíční kost a propukne oboustranná blaženost. Terezka se svým mazlíčkem chodí po domě, jí vybraná jídla, která si vybrala z bohatě zásobené lednice nebo sedí u televize. To pak Sid radostně šmejdí mezi polštáři na pohovce a občas se přijde proběhnout i po Terezce. To jen aby se ujistil, že jeho milovaná panička ho neopustila.

Byl vlahý den, sobotní odpoledne, zahrada zalitá sluneční září a posečený trávník, zalitý v minulých dnech navíc hojně deštěm, voní omamně a Terezka se nechala zlákat. Vzala časopis, vyšla na dvorek, lehla si do trávy a začala číst. Se Sidneym za krkem. Jak jinak. Jenže pečený losos s houbami a zeleninou a krémovou omáčkou k obědu se ukázal v tom horku jako dobré anestetikum. Terezka usnula. Ne tak potkan. Když je s Terezkou venku, může volně šmejdit po trávníku. Ruka jeho majitelky ho včas odchytí, když se rozhodne vydat na delší průzkumnou cestu za dobrodružstvím. Jenže ruka Terezky ležící, spící tentokrát zaspala a včas nezareagovala na potkaní zálety.

Sidney, zpitý čerstvě nabytou svobodou se rozhodl propátrat i svět za obzorem svých všedních dnů. Běhal na svých roztomilých bílých nožičkách sem a tam a tam a sem a dál a dál. Až zmizel a nebylo ho. Což zjistila Terezka hned poté, co se probudila, protože necítila do ramene zabodnuté jehličky Sidneyho drápků. Zoufalství bylo bezbřehé. Dvůr a zahrada jsou rozlehlé. Na čerstvě pokosené trávě by se dobře vyjímalo štíhlé Sidneyho tělo a byl by okamžitě lapen. Jenže na zelené trávě nic bílého krom ptačího trusu nebylo. A protože nepěstujeme ploty, končí zahrada zarostlou mezí, na kterou plynule navazují velké, širé družstevní lány. Letos ječmene. Díky dešťům husté a vzrostlé. Bratru nějakých sto hektarů. Ideální skrýš pro dvaceticentimetrového potkánka. Hledejte ho tam. Jehla v kupce sena má větší naději.

Následkem toho propuklo u Terezky strašlivé truchlení a zbytek rodiny přicházel s kondolencemi a útěšnou mléčnou čokoládou. Všechno marno. Pátrací čety, vyslané do okolí se vracely postupně zpátky. „Našli rádcové moji, našli?“ „Nenašli“. „Našli?“ „Nenašli“. Známe to z klasiky. Na slunečnou oblohu připlul mrak smutku. Ztráta rodinného příslušníka vždycky bolí. Milovaného pak zvlášť.

Jenže život jde dál. Přišel večer a s ním chuť na špekáčky. Nic neobvyklého. Je to příjemná záležitost, protože je to spojené s ohněm a klábosením dlouho do noci. A jak se tak nedlouho před půlnocí povídalo nebo mlčelo, najednou se v mdlé záři dohořívajícího ohně objevil od plevele na mezi do dvorka skákající malý, bílý chomáček. Sidney. Od rosy ucouraný, tlapky obalené blátivou oranicí z pole. Dezertér, pokorně se vracející ke své jednotce a veliteli. O své anabázi nepromluvil ani slovo, i když se ho Terezka pokoušela zpovídat drsně káravými slovy: „Kde ses toulal, ty můj malý myšáčku?“ A pak si ho mokrého a špinavého vetkla za krk, kde se Sidney stulil a okamžitě usnul.

Můžu jenom hádat, co ho přivedlo k návratu ze svobodného a velkého světa do své malé rodné klícky a teplé dlaně životní partnerky. Snad to, že miliony nezralých klasů ječmene nejsou tolik jako dvě, tři voňavé ovesné vločky. A voda na listu trávy hnusně zebe do tlapek, zatímco v klícce je teplá podlaha a hebké hoblinky. A když chybí i bělostný krček milované osoby, je taková potkaní svoboda trpká jak blín. Konec byl nakonec dobrý. Takový návrat marnotratného syna. Jak málo někdy stačí k velké radosti. Malý, bílý potkan dezertér je zase zpátky doma.