Poezie uplynulých Vánoc

Mlhy se válí na blatech a kocour u topení. Posnídal a posvačil zbytek hřbetu statného kapra, který zbyl v lednici od štědrovečerní hostiny a nikdo jiný se k němu od té doby už láskyplně neměl. Je hodina před polednem a dům je tichý jak trapistický klášter.

Děti leží v postýlkách dílem z peciválství, dílem z nachlazení. Včetně ženy, která kašle urputně na všechny a na všechno a lepší časy jsou v nedohlednu. Už jsem vyzkoušel průduškový čaj, mátu, meduňku, sedmero bylin, med, citrón i limetku, ordinoval jsem rum v malých dávkách a pak i v jakémkoli množství, ze zoufalství přidal aspirin a ambrobene a marnost nad marnost. Holt prohřáté průdušky pod peřinou jsou asi pro bacil luxusní bydlení a jen tak se ho nechce vzdát.

Pozoruju sám na sobě, jak zhoubné jsou vánoční a novoroční svátky. Všichni zlenivěli, nikdo nic nechce dělat, klidně by ke snídani měli pracky, k obědu vanilkové rohlíčky a k večeři medové perníčky. A prádlo je všude po policích, po židlích a parapetech a člověk už ani nemůže najít vývrtku, aby posnídal. Nejhorší ale je, že tahle choroba zachvátila i mě. V sedm se sice probudím, ale do osmi si dovolím protahovat se jen tak v kanafasu. Projdu se přes dvůr, prohrábnu kotel, hodím tam náruč polen a uvařím marodům čaj a sobě taky něco. Nakrmím kočky, vydám se na průzkum ledničky, spíže a mražáku a něco po zralé úvaze postavím na plotnu, aby to doma hezky vonělo. Mrknu do pošty a na aktuální zpravodajství CNN, zamíchám párkrát vařečkou a hodiny už pomalu tleskají ručičkama na polednici. A půl dne je pryč a já zase neudělal nic zásadního pro lidstvo.

Kdybych věřil na předsevzetí, dal bych si zítra čestné slovo, že se polepším a budu dělat spoustu věcí jinak a líp a budu jako Kája Mařík. Jenže za ta léta sám sebe dobře znám a protože nerad někomu ubližuju, nemám srdce týrat ani sám sebe. A tak to asi v příštím roce bude podobné, jako letos. Ale nestěžuju si. Vánoce byly jako vždycky nádherné. I když jsme dětem, tedy spíš manželka, naznačovali, že už mají své zákonité vlastníky a rodiny a měli by slavit ve svém, nakonec to dopadlo tak, že jsme celá rodina i se zeťáky a vnoučaty, krom nejstarší Kačky s Kubou, kteří zůstali v Irsku, zase zapalovali prskavky a zpívali koledy u rodičovského vánočního stromku.

A i když jsme si všichni postýskli, že na nás taky dolehla finanční krize a tím pádem bude pod stromečkem málo a skromných dárků, zase to bylo na buldozer. Ale musím přiznat, že dárky byly opravdu skromnější. Ale neviděl jsem, že by to někomu vadilo. Celý večer se vytvářela různá uskupení dětí a shluky jak hvězdokupy v mlhovinách a povídalo se a hrály se hry a co pak ještě dál, to nevím. Kolem půlnoci jsem to vzdal a odplížil se do pelíšku. Silnější jedinci prý končili okolo páté nad ránem. Tak na to už nemám, to čestně přiznávám.

Vnuk Samuel zase o chlup zmužněl. Už dělá výhradně do nočníku, všem umí říkat jejich jménem a sám obědvá. Sice pak jde hned do pračky ubrus a to, co měl u oběda na sobě, ale lžíci si vzít nedá a nenechá se potupně nakrmit. Divoký je čím dál víc. Když je uragán jen po slovenském tátovi, říkám si, jaké by to bylo, kdyby byl táta tatarský ataman. Jeho sestra Marínka je naopak pravá hanácká selka. Klidná a spokojená od rána do večera. Na všechny se pořád jen směje a je jí jedno, jestli ji chová máma nebo některá tetka nebo dědko či babka. Myslím, že za tu si budou moci Anežka s Andrejem říct jednou víc, než jen deset velbloudů.

Za chvilku bude poledne a já mám teď myšlenky lehce rozptýlené, protože jsem v deset dal do rendlíku máslo, cibuli, mrkev, petržel, celer, pórek, špetku soli, jalovec, tymián, šalvěj, hořčičné semínko, česnek, citrónovou kůru, nové koření, bobkový list, pepř, hřebíček a libeček a navrch položil srnčí kýtu. A občas to podlil bujónem a čichal a do masíčka píchal a jako správný šéfkuchař ochutnával. Koledy a srnčí na smetaně. Tak voní vzpomínky na loňské Vánoce.

(Autor je otcem 11 dětí, pozn. redakce.)