Vánoční turistika a roztržitý Ježíšek

Snažíme se plnit přání blízkým, udržovat rodinné vazby, a tak střídáme návštěvu za návštěvou, přestože toužíme po klidu. Ze sbírání dárků pod nejrůznějšími stromečky mají děti oblíbený sport – kdepak mi Ježíšek nadělil nejvíc?

V prosinci na nás číhá tolik potenciálních zádrhelů a nebezpečí, že by snad bylo nejmoudřejší strávit ho celý někde mimo civilizaci a příbuzné, v závětří a bezpečí. Poslední měsíc v roce je nesporně zatěžkávací zkouškou pro partnerské vztahy, vztahy rodinné i ty pracovní.

Venku je čarovná zima, stromy i chaloupky tiše stojí zahaleny do jiskřivě bílého sněhového závoje, na okně se sýkorky hašteří o krmítko. V nastávajícím modrém stmívání se celá velká rodina schází kolem rozzářeného stromku. Vůně jehličí, nazdobených perníčků a svařeného vína dokresluje idylu. A to nemluvíme o mihotavém světle svíček…

Pro mnoho lidí je právě tento obrázek ideálem, ke kterému se více či méně vědomě vztahují a který by si přáli naplnit, zatímco realita pro ně znamená čistou frustraci. Na poslední chvíli se snaží pořídit dárky v přeplněných a přetopených obchodech, kde se na ně ze všech stran line kolovrátkově stejná hudební kulisa. Za zvuků Dudlaj dudlaj utrácejí daleko víc peněz, než by si přáli, za věci, které by si obdarovaný často nepřál, a v hrůze, že bude rodina strádat, si málem strhnou záda při vláčení nákupních tašek s jídlem. Na domácí frontě probíhá boj o dokonale uklizenou domácnost, který koliduje s očekáváním minimálně dětské části rodiny, že se o Vánocích nic nedělá a kouká na pohádky. Do toho je třeba vykouzlit dokonalé vánoční menu (babička nejí rybu, starší dítě salát a mladší chce radši kuřecí řízek). Nakonec se zpravidla nedá vyhovět nikomu a všichni jsou podráždění a rozhádaní. A v zaměstnání hoří úkoly, které je třeba stihnout do konce roku, a k tomu ty povinně nepovinné rozjuchané vánoční besídky se zaměstnavatelem.

Stres, který doprovází přípravy, s příchodem Štědrého dne nekončí. Naopak, v následujících několika dnech kulminuje: lidé se hádají s příbuzenstvem a kvůli příbuzenstvu, nebo se naopak cítí osamělejší než jindy. Nedostatek času, povinnosti, které nelze obejít, pochybnosti o tom, jaký smysl vlastně celé to „divadlo“ má… A přesto se mnoho lidí každoročně znovu a znovu nechává převálcovat situací. Jsou nespokojení s tím, jak jim sváteční dny utíkají mezi prsty, ale nevidí žádné východisko z vánočního „výjimečného stavu“.

Odlišné zvyky prověří každý vztah

Každá rodina vlastní představu o tom, jak „správně“ slavit Vánoce a Štědrý den zvláště. Můžeme se považovat za osvícené a kompromisu schopné osobnosti, ale přesto se nám nejspíš nějaké to napětí z důvodu rozdílného očekávání nevyhne. Jako Marii, která narazila na problém hned první Vánoce po svatbě: „Byly to naše první společné Vánoce, protože zatím jsme Štědrý den pokaždé trávili se svými rodiči a spolu jsme slavili až o den později. Oba jsme se dost těšili – až do chvíle, než se ukázalo, že zatímco já jsem chtěla jít na „samozřejmou“ odpolední procházku na Petřín, manžel považoval za samozřejmé, že půjde na Štědrý den navštívit svou matku s pugétem růží a potom ještě objede zbytek příbuzenstva. Já rozhodně celý den po návštěvách trávit nechtěla, a navíc to bylo nespravedlivé vůči mým rodičům. Nakonec jsme se pohádali a já si celý večer říkala, že si nedovedu představit, jak by to probíhalo, kdybychom spolu už měli děti…!“ Procházka versus návštěva u příbuzných, sledování televize po večeři, nebo poslech Rybovy vánoční mše na cédéčku, to je jen jedna z maličkostí, které se nám mohou postavit do cesty. Například Jiří se s partnerkou málem rozešel kvůli kaprovi: „U nás se jí na Štědrý den vždycky kapr a bramborový salát. Přítelkyně ale kapra jíst odmítá. Údajně nesnáší vraždění kaprů na ulicích, a navíc jí to prý nechutná. Moje matka nám nabízela, že nám kapra udělá, ale přítelkyně prohlásila, že to si dá radši k večeři míchaná vajíčka, než by se nutila do něčeho, co nejí… Nakonec jsme jedli každý něco jiného a nikdo nebyl spokojený.“ Oblíbeným tématem sporů je i pečení/nepečení cukroví, zdobení stromku den předem, nebo na Štědrý den, blikající žárovičky, nebo skutečné svíčky… „Takhle se to přece dělá“ je věta, která spolehlivě vede k partnerské hádce.

Letos s našimi! Konflikt loajality…

Vánoční svátky jsou přece rodinné svátky, takže buďme všichni pohromadě a šťastní. Další prubířský kámen rodinných vztahů je otázka, kdo, kdy, kde a s kým bude slavit. Když pomineme situaci, kdy rodiče (obvykle maminky) zatím oficiálně nesezdaného potomka trvají na tom, že „si může bydlet, kde chce a s kým chce, ale Vánoce jsou rodinný svátek a musí se trávit doma,“ zbývá otázka, zda na Štědrý den zůstat jen v nejužším kruhu rodiny. Otázka, která nabývá na významu ve chvíli, kdy se narodí děti. Zatímco dřív bylo celkem jednoduché se během dne vystřídat na návštěvě u rodičů obou partnerů, s dítětem je to složitější. Nemluvě o tom, že obě sady prarodičů mohou trvat na tom, že chtějí nadílku prožít s vnoučaty, ovšem pokud možno s celou (svou) rodinou.

V ideálním případě dokáže rodina vytvořit algoritmus, ve kterém jsou zahrnuti rotující prarodiče, střídající se po roce u rodin svých dospělých dětí, kde se buď setkávají, nebo nesetkávají s rodiči druhého z partnerů. Případně se vytvoří dohoda, podle které se po roce střídají děti s vnoučaty u rodičů jednoho a druhého partnera. Může to fungovat velmi dobře, pokud ovšem jeden z prarodičů neonemocní nebo třeba neovdoví. Pak může nastat situace, kdy oba partneři zažívají těžký konflikt loajality a vzájemně se obviňují z nedodržování dohod a nedostatku soucitu, pokud se tentokrát neudělá výjimka z dohodnutých pravidel. A je-li aspoň jeden z prarodičů navíc manipulátor (obvykle plačtivého typu), není divu, že někteří z rodičů před svátky kontrolují zásoby neurolu v lékárničce. Taková konverzace s manipulativním prarodičem vypadá přibližně tak, jak ji popisuje Milena: „Tchyně žije už dlouho sama. Manžel ji navštěvuje aspoň jednou týdně, ale nestačí to. Vánoce jsme chtěli loni trávit sami, ale tchyně nám to pěkně osladila: Jen ať si klidně užijeme Štědrý večer sami s dětmi, ona nám to přeje. Prý slavit nebude, když je člověk osamělý, raději neslaví. Je jí sice nějak divně od srdce, to bude asi ten tlak, ale ať si prý neděláme starosti, ona to nějak zvládne… Škoda že zapomněla na to, že k ní chceme přijít hned na Boží hod a že Štědrý den obvykle tráví se svou sestrou…“ Ve snaze vyhovět všem tráví mnoho rodin vánoční svátky jako nomádi cestováním po republice od příbuzných k příbuzným. I těm nejvýraznějším extravertům po nějaké době zamrzá úsměv na tváři. Na Štědrý den je třeba dopoledne vyzvednout dárky u jedněch prarodičů, odpoledne navštívit prababičku v nemocnici a hned pětadvacátého ráno sednout do auta a odjet k tři sta kilometrů vzdáleným prarodičům z druhé strany. A tam pak objíždět příbuzné, na které nebyl celý rok čas… Tetičkám, strýčkům i bratrancům je třeba postupně převyprávět stejné historky ze života a vyslechnout vyprávění o osudech známých a přátel, které druhý z partnerů obvykle viděl maximálně tak na svatbě. To vše se dvěma dětmi, kterými cloumá puberta. Idyla? Horor!

Ježíšek je poněkud roztržitý

Samostatnou kapitolou jsou Vánoce a děti. Ty malé obvykle věří na to, že dárky nosí Ježíšek pod stromeček. Bystřejší mezi nimi ovšem začínají brzy větřit a klást nepříjemné otázky. V otázce Ježíška totiž převládá velký zmatek: Ježíšek leží v jesličkách na seně, jak se o něm zpívá v koledách, které se učí. Zároveň ovšem cestuje odněkud ze severu na saních se soby a do pokoje se spouští komínem. Pasáže obchodních center i vánoční smrky na náměstích jsou samý krásně zabalený dárek už dávno před Štědrým dnem, a když se dítě v nestřežené chvilce pokusí takovou ozdobu ze stromu strhnout a rozbalit, narazí na kus polystyrenu. Co to má znamenat? Ježíšek navíc zřejmě trpí vážnou zapomnětlivostí. Dárky trousí už od poloviny prosince po různých besídkách, tu sousedka přinese něco od Ježíška, tu se u tety objeví dárky, které tam Ježíšek z nějakého důvodu nechal… A občas dokonce neopatrně ukrývá pár dárků na dně peřiňáku nebo pod postelí. Dárková lavina vrcholí pod stromečkem: ve snaze udělat dítěti opravdu velkou radost ho rodina nezřídka naprosto přetíží množstvím darů. Několik dárků je pro radost. Ale pyramida darů – rozbalit, podívat se jedním okem, odložit, rozbalit, podívat se, odložit – je moc. Místo štěstím se tetelícího dítěte je na konci večera pod stromkem unavené, otrávené a frustrované dítko… jak to, že už dárky došly?

Přes všechen stres mají v sobě Vánoce i nesporně kladný, až terapeutický potenciál (když odhlédneme od jejich náboženského významu důležitého alespoň pro část populace). Prověří pevnost našich vztahů, náš smysl pro humor, naši velkorysost a schopnost překonávat frustraci. Leckdy hrají roli jakéhosi katalyzátoru – dlouho střádané pocity, kladné nebo záporné, v té zvláštní, očekáváním a nervozitou naplněné atmosféře vybublají na povrch. Sliby se mají plnit o Vánocích, zpívá se v jedné notoricky známé vánoční písničce, a jen doufejme, že letos tím splněným slibem bude romantické vyznání, ne „Já tě roztrhnu jako hada!“

Autorka je psycholožka a šéfredaktorka časopisu Děti a my.

Další zajímavé informace naleznete v časopisu Psychologie Dnes.