Posedlost zdravým stravováním

Být zdravý, štíhlý, dávat svému tělu jen to, co opravdu potřebuje, vědomě dopřát příjmu potravy ve svém životě správné místo, to jsou bohulibé záměry. Jenže bohužel i tady platí, že nic se nemá přehánět. A tak se tu a tam vyskytnou i lidé, kteří se stali otroky zdravého životního stylu.

Nezdravou fixaci na zdravé jídlo, fenomén, který nabývá na síle, popsal jako první v devadesátých letech minulého století americký lékař Steven Bratman pod názvem orthorexie. Považuje ji za jednu z poruch příjmu potravy, vedle anorexie, bulimie a záchvatovitého přejídání. Orthorexie se v lecčems podobá anorexii, jenže v ní nejde o restrikci množství jídla, ale o kvalitu potravin - jak o kvalitu výchozích surovin jako takovou, tak o způsob přípravy jídla a o důraz na vyváženost stravy podle nějakých jasných pravidel.

Je o to nebezpečnější, že zpočátku vypadá úplně nevinně. Kdo začne jíst zdravě a zároveň klást důraz na zdravý životní styl obecně, často se pochopitelně zbaví nepříjemných zdravotních problémů (kvůli kterým původně začal se změnami v jídelníčku). Většina lidí také potížemi označovanými jako orthorexie nikdy trpět nezačne, někdo má ale už v tuhle chvíli nenápadně nakročeno k vážným potížím. Aniž by to tušil on sám nebo jeho okolí. Existuje typický orthorektik?

Samozřejmě se naskýtá otázka, jestli existuje nějaká s notnou dávkou nadsázky řečeno „orthorektická osobnost“, jestli ti, kdo ze svého zdravého životního stylu udělali náplň a smysl celého svého života, mají nějaké výrazné společné rysy. Jedna taková nápadnost by se podle Bratmana, lékaře zabývajícího se celostní medicínou, přece jen našla. Jde často o lidi, kteří řekněme „nevědí, co se sebou“, o lidi nejisté a labilní, hledající zpravidla oporu ve vnějším světě, v nějakých jasných pravdách a pravidlech, kterých se mohou zachytit. A takovou oporu a jistotu můžou nalézt právě v přísně dodržovaných striktních pravidlech zdravého životního stylu. Proto je orthorexie tak záludná.

Pomalu a nenápadně

Orthorektik obvykle začne svou „dráhu“ tím, že omezí některé nezdravé potraviny, třeba tučná, smažená a solená jídla. Potom se rozhodne přestat konzumovat další, například maso, mléčné výrobky. Postupně se na seznam nepřijatelných potravin dostávají další a další položky a on stále není spokojený, stále hledá potraviny pro čistou, perfektně zdravou stravu. Nedělní oběd s rodinou může být pro orthorektika čirou hrůzou a zdrojem masivní úzkosti. Měl by jíst potraviny, které odmítá, které nejsou „bezpečné“, a navíc připravené někým jiným, kdo nedodržuje jeho přísné zásady. Právě to, že někdo pociťuje silnou úzkost ve vztahu k jídlu proto, že nejí to, co by jíst měl, může být znakem orthorexie.

Jak „to“ funguje

Mechanismus, který je za orthorexií, je podobný tomu, který udržuje při životě anorexii a bulimii. Stejně jako anorexií trpící člověk zažívá prostřednictvím důsledného odepírání si (jakékoliv) potravy (a případně ještě díky intenzivnímu cvičení) pocit uspokojení, zažívá ho i oběť orthorexie. Já to dokázal! Ovládám se!

Každý výrazný zásah do navyklého způsobu stravování je velmi obtížně zvládnutelný. Najednou máme jíst jinak, něco úplně jiného, než jsme byli zvyklí od raného dětství, možná potraviny, které jsme nejedli nikdy a které nám nic moc nechutnají. A zároveň s tím si musíme dobrovolně zas a znovu odříkat to, co máme rádi, na co máme chuť, co nám „voní“. Jestli jste někdy drželi delší dobu dietu, umíte si určitě v živých barvách představit, jak je těžké si odříkat to, co máme rádi. A orthorexií ohrožený fanda důsledně zdravé stravy takové odříkání zažívá dnes a denně, zas a znovu, bez toho, aby se mohl tiše v podvědomí konejšit tím, že až jednou zhubne, zase si ten dort (klobásku, vepřovou s deseti…) může aspoň občas dopřát.

Takže není vůbec divu, že jakmile se člověku podaří striktně své nově nabyté zásady dodržovat, zažívá pocit úspěchu, který mu může dodávat chybějící sebevědomí a pocit jistoty. Pocit kontroly, to je to, oč tu běží v první řadě, stejný pocit kontroly nad svým jednáním, jaký zažívají anorektici. A pocit kontroly, to je skoro droga.

Jsem jiný, lepší…

S pocitem kontroly se v hlavě člověka netušícího, že už překročil onu fluentní hranici mezi zdravým životním stylem a chorobnou závislostí na něm, dostavuje ještě jeden příjemný pocit (i když by si ho většina z orthoretiků, ostatně stejně jako většina z nás v jiných situacích, nejspíš nepřiznala). Jde o pocit nadřazenosti. Nadřazenosti nad těmi, kdo ještě nepochopili, že dnes a denně polykají jedy, když nezřízeně pojídají pizzu nebo hamburgery ze stánku. A také těmi, kteří asi vědí, že to, co jedí, je nekvalitní, špatné a odpudivé, ale přesto nejsou schopní se udržet a začít se chovat jinak.

Pocit nadřazenosti, který orthoretik zažívá, se v mnohém může podobat pocitu nadřazenosti člověka, který konečně za cenu velkého odříkání dokázal uběhnout půlmaratón, a to ještě před rokem jen seděl s kamarády u piva a tloustnul. Zatímco oni zůstali u svého pivka a fotbalu v televizi, on zažívá s každým večerním oběhnutím své trasy pocity euforie. A pochopitelně si to nenechá pro sebe.

Jak můžete takhle žrát?

Od pocitu nadřazenosti a kontroly nad svým osudem je už jen krok k dalšímu typickému rysu orthorexie - k jistému druhu mesianismu. Neustálá potřeba obhajovat a propagovat svůj životní styl začne druhé po čase opravdu obtěžovat. Stejně jako noví přívrženci sekt se orthorektik snaží z pozice toho, kdo už „prohlédl“ a vidí pravdu v celé kráse, poučovat ostatní o tom, co dělají špatně, kam jejich obžerství, respektive holdování nezdravým potravinám, povede, a mesianisticky jim kázat, jak by se měli změnit. Odhoďte ten salám a začněte se živit mrkví! Přestaňte se krmit bílým pečivem, jezte radši zrní z bioobchodu! Jistě, mezi skupinou lidí-hledačů zdraví může být orthorektik-mesiáš postavou populární a obdivovanou (obvykle z patřičné vzdálenosti, protože jeho dokonalosti není snadné dosáhnout). Ale ostatní už takové pochopení nemívají.

Nerušte mě, medituji u jídla

Dalším důsledkem nezdravé závislosti na (kvalitním) jídle je tak postupná ztráta sociálních kontaktů. Zpočátku si orthorektik na pravidelné srazy s kamarády nebo na oběd k rodičům ještě nosí vlastní jídlo, později to přestane bavit nejen kamarády a maminku, ale i samotného postiženého, a sociální kontakty postupně omezuje. Nakonec mu nezbyde čas na nic jiného než na úvahy o jídle. Je třeba pečlivě a s veškerou pozorností naplánovat jídelníček na celý den, a to nejen na jeden den, ale rovnou na několik dní dopředu. Jen tak lze dosáhnout toho, že strava bude přesně vyvážená. A pak je třeba vyrazit na nákup a to jediné správné jídlo opatřit. A samozřejmě ho správným způsobem připravit (zapomeňte na to, že byste si uvařili něco dopředu a schovali do mrazáku).

Nejen tvorba jídelníčku, ale i vaření (nebo v některých případech spíš příprava, třeba u zastánců syrové stravy) a samozřejmě i samotná konzumace jídla dostává nutkavý, a zároveň až jakýsi pseudonáboženský charakter. Je to obřad, který se musí odehrávat podle pravidel. Někdo například do každého sousta před spolknutím padesátkrát kousne, aby se uvolnily všechny živiny, a zároveň dal potřebný čas žaludku, který jinak nezaregistruje pocity sytosti. Jíst je třeba v meditativním tichu a klidu, v praxi obvykle někde stranou od ostatních.

Chybu je třeba ztrestat

Jenže člověku, který padl do spárů závislosti na zdravém stravování, hrozí pád z výšin vlastní dokonalosti. Nikdo nedokáže neustále a bez jakéhokoliv „uklouznutí“ plnit a dodržovat přísná pravidla, která si přisvojil. Orthoretik se nemůže nad svým „pochybením“ pousmát a říct si něco jako „všichni jsme jen lidi“. On zhřešil, zpronevěřil se svým zásadám! Jeho sebevědomí právě dostalo pořádnou ránu. Tohle napraví jedině pokání. A tak se kaje a trestá. Omezí jídlo, drží půst… Snaha „odčinit“ domnělé provinění je dalším typickým znakem chorobné závislosti na zdravé dietě.

Svůj podíl viny na tom, že se lidé vydávají cestou extrémního omezování potravin, nesou i média, která nás zásobují neustále zaručenými radami, jak žít zdravě, různí guruové zdravého stravování za hranicí normality i množící se poplašné zprávy o tom, co všechno výrobci potravin dokážou „přibalit“ do jídla, které nám prodávají. Orthorexie zatím není uznanou poruchou příjmu potravy, ale přesto je nepochybné, že lidí, kteří trpí chorobnou závislostí na vyhraněném způsobu stravování, jež považují za jediný možný, bude přibývat.

Autorka je psycholožka.

Další informace naleznete v časopisu Psychologie Dnes.