Vážně tě miluju. Ale nevěřím ti!

Můžeme někoho doopravdy milovat a přitom mu tak úplně nedůvěřovat? Možná máme za sebou velké zklamání, možná to prostě nedokážeme. Má vztah, ve kterém jeden druhému tak úplně nevěříme, vůbec naději na přežití?

Jezdíte autem? Kdykoliv sedáte za volant, musíte důvěřovat ostatním řidičům, že stejně jako vy budou respektovat pravidla silničního provozu aspoň do té míry, že vás neohrozí, a že se bezpečně dostanete do cíle své cesty. Zní to překvapivě? Ale je to tak – bez základní důvěry v ostatní, kteří stejně jako vy sedí v danou chvíli za volantem a jejichž cestu, můžete v následujících chvílích protnout, byste určitě za volant nikdy nesedli. Strach by vám to nedovolil. A nikdy byste nedojeli tam, kam jste chtěli…

Některé věci prostě bez důvěry nejsou možné. Opravdový partnerský život, například. Dokázali byste sdílet svůj život s někým, kdo není vnitřně přesvědčený, že vám může věřit? Dokázali byste milovat a zároveň nevěřit, že i ten druhý to s vámi myslí vážně a že se na něj můžete spolehnout? Nejspíš řeknete, že samozřejmě ne. Že důvěra mezi partnery je základem každého skutečného vztahu. A nejen milostného, platí to přece i vztah mezi rodiči a dětmi, mezi skutečnými přáteli.

A přesto jsou lidé, kteří sedají do pomyslného automobilu a už předem jsou přesvědčení, že to nemůže dopadnout dobře. Že lidé, které na své cestě životem potkají, jsou nedůvěryhodní. Že lžou. Že předstírají cit, který neexistuje. Že to se vztahem nemyslí vážně. Že vás jen využijí a pak odhodí, až už nebudou vaše služby potřebovat. Že vás podvedou, opustí… havárie je nevyhnutelná.

Jakkoliv to může znít dramaticky, důvěra je pro hluboký vztah conditio sine qua non, podmínkou, bez které se neobejdeme. Je to jedna z těch samozřejmých věcí, které možná bezmyšlenkovitě vyjmenujeme jako něco, co považujeme za důležité, vedle dejme tomu společného smyslu pro humor a vzájemné přitažlivosti. Do partnerského vztahu musíme vstupovat s přesvědčením, že náš partner má stejně čestné úmysly jako my a že to s námi prostě a jednoduše myslí zgruntu dobře (i když k tomu nemusí volit ty správné cesty, ale to je jiná kapitola a sem se nehodí).

Jenže důvěřovat lidem, důvěřovat partnerovi, je zároveň pro mnoho z nás tím nejtěžším úkolem, který si dovedeme představit. Je prima, když se dva lidé seznámí a už spolu zůstanou napořád, tak jako v pohádkách, chtělo by se říct. Takový vztah je tak trochu zázrak, dílo náhody a výsledek zralosti a úctyhodné práce, kterou odvádějí oba partneři. Jenže bohužel, v životě jen málokterá cesta je tak přímá. Kolik lidí může říct, že se nikdy v nikom hluboce nezklamalo?

Nechceme znovu zažít bolest

Drtivá většina z nás prošla vztahem nebo vztahy, ve kterých se láska přes naši snahu vytratila, nebo ve kterých ani nikdy nebyla, přinejmenším z jedné strany. A následoval rozchod, bolest, smutek… A čím víc takových vztahů skončí, čím víc zklamání máme za sebou, tím míň důvěřujeme. Tím větší si dáváme pozor, abychom se znovu nenapálili, tím víc se chráníme, ať vědomě nebo nevědomě, před bolestí. Necháváme si zadní vrátka otevřená…

S každým nepovedeným vztahem klesá naše víra v to, že přeci jen ještě jednou konečně najdeme toho pravého/tu pravou, někoho na celý život. A jako bonus si do hledání nového partnera někdy neseme i rezignované očekávání: „Stejně vždycky narazím na stejný typ… Prostě nemám „čich“ na správného partnera/ku.“

Nedůvěra jako stín z minulosti

Ale nejen nepovedené vztahy a bolestné zkušenosti mohou být příčinou nedůvěry v partnera.

Příčiny toho, proč mají někteří lidé strach se vázat, navazovat jakékoli hluboké vztahy, nejen partnerské, ale i přátelské, mohou ležet i daleko v minulosti.

Možná nezažili přijetí svých rodičů, možná nikdy nebyli dost dobří a nikdy se mamince nebo tátovi nezavděčili. Možná se vzdali všeho, udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby splnili přání svého okolí, svých rodičů, ale rodiče stejně nebyli spokojení. Bojí se, že když navážou blízký vztah, museli by se zase obětovat.

Za strachem z intimity se může skrývat i přesvědčení, že ztratí svobodu. Že se k nim partner přimkne tak, že je zadusí, že se na ně pověsí a stane se přítěží.

Anebo třeba v dětství náhle ztratili někoho blízkého a nikdy se jim to nepodařilo zpracovat – táta odešel a oni se nikdy nedozvěděli, proč a proč se jim třeba mnoho let neozval.

A nejspíš každý z nás potkal člověka, který se bojí vázat ze strachu, že by tím něco zameškal, o něco by přišel. Mít stálého partnera? Ale co když zítra potkám někoho zajímavého… A neochota se vázat, důvěřovat vztahu, bývá i neochotou převzít zodpovědnost, konečně doopravdy dospět a přestat si hrát jen na vlastním písečku.

Důvěřuj, ale prověřuj?

A pak je tu ještě jeden moment, který si zaslouží zmínku. Ten, kdo nedokáže věřit partnerovi, často nevěří ani sám sobě. Nevěří ani, že by ho mohl někdo doopravdy milovat, jen tak, pro něj samého, protože má tak nízkou sebehodnotu, že mu partnerovo vyznání lásky připadá nesmyslné a podezřelé. Vždyť kdo by mohl milovat někoho jako já? Je třeba hledat důkazy, že nás ten druhý klame, podvádí, že to nemyslí vážně. A odtud je jen krok k žárlivosti. „Dokaž mi, že mě miluješ!“ „Nevěřím ti ani slovo!“ Každé ujištění je okamžitě uváženo, prozkoumáno – a posléze shledáno nedůvěryhodným. Pátrat po důkazech partnerovy proradnosti je pro někoho přímo neodolatelnou potřebou… Vést si v duchu seznam domnělých provinění a důkazů zákeřného jednání je přímá cesta do partnerského pekla. Láska se nedá dokázat.

Důvěře se můžeme naučit

Zní to děsivě a beznadějně? Ale není to tak hrozné. Když pomineme chronické žárlivce, kteří jsou pro partnerský vztah více méně ztracení, snad jen pokud by nepodstoupili léta psychoanalýzy, i na naší schopnosti (znovu) důvěřovat partnerovi můžeme zapracovat. A začít se dá třeba rovnou u kořene věci – u naší sebedůvěry. Dokud nebudeme věřit sami sobě, nebudeme věřit partnerovi. Pokud nechceme zůstat navěky sami, musíme věřit tomu, že náš budoucí partner je tím pravým, a naučit se věřit tomu, že jsme hodni lásky a že sami znovu dokážeme milovat.

Musíme se naučit věřit partnerovi, že naši lásku nezahodí. Kdo do vztahu vstupuje s nedůvěrou už na začátku, celou dobu jen vskrytu čeká na partnerovu chybu. A až ji přijde – a ona přijde, dřív nebo později uklouzne snad každý – s hořkým zadostiučiněním může prohlásit: „Je to tak, jak jsem říkal/a. Věděl/a jsem, že se ti nedá věřit!“

Partneři, kteří si nevěří, nejsou nikdy doopravdy spolu. Jen kolem sebe krouží v tanci dvou lidí, kteří se bojí zranění – a proto se radši drží v bezpečné vzdálenosti. Jen si neublížit. Jen neublížit nikomu jinému. Opatrně. Jak moc hluboký může být takový vztah? Jak vřelý je vztah, ve kterém nám nehrozí riziko, že se spálíme?

Toužíme-li po lásce, bez důvěry to nejde.

A proto se přimlouvám za to, abychom se rozhodli důvěřovat tomu druhému. Abychom nemysleli na zadní vrátka a s vírou v sebe, která nás pomůže ochránit před špatnou volbou partnera, a s otevřeným srdcem věnovali svému partnerovi, ať už ho máme, nebo teprve hledáme, všechnu svou důvěru. Nezapomínejme: život je jako ozvěna.

Vrátí nám, co jsme jí poslali…

Některé věci prostě bez důvěry nejsou možné. Opravdový partnerský život, například. Dokázali byste sdílet svůj život s někým, kdo není vnitřně přesvědčený, že vám může věřit? Dokázali byste milovat a zároveň nevěřit, že i ten druhý to s vámi myslí vážně a že se na něj můžete spolehnout?