Rodiče obvykle přísahají, že milují všechny své děti stejně

Je to tak ale doopravdy? Chováme se ke všem dětem stejně? Nebo rozdělujeme pozornost a péči ne úplně tak spravedlivě, jak bychom si sami přáli?

„Máte radši Pepíka, to je váš miláček!“ Tak nějak může znít varianta výčitky, kterou občas zaslechnou snad všichni rodiče, kteří mají víc než jedno dítě.

„Ségra smí všechno, může se dívat večer na televizi, a já musím jít spát!“ Je jasné, že se nemůžeme ke všem dětem chovat stejně. Už proto ne, že s výjimkou dvojčat je každé jinak staré, každé má jiné nároky, a nemohou mít ani stejné povinnosti. Ale přesto bychom nejspíš přísahali, že všechny své děti máme stejně rádi. Možná se ale mýlíme a láska ke všem dětem stejnou měrou není samozřejmost. Podle analýzy sto dvaceti vědeckých studií, které se týkaly vztahu rodičů a dětí, až dvě třetiny rodičů dávají přednost jednomu z potomků před těmi ostatními. Podle týmu, ve kterém byli sociologové a antropologové, je ve skutečnosti protežování jednoho ze sourozenců spíš pravidlem než výjimkou.

Oblíbený benjamínek

Nabízí se samozřejmě otázka, zda jsou některé rodiny „ohroženější“ takovou nerovnováhou ve vztazích k dětem. Zdá se, že ano. Sklon k nespravedlivému rozdělování lásky a pozornosti mají rodiče žijící v trvalém stresu a ti, kteří mají dlouhodobé, vážné partnerské neshody. A pak také ti rodiče, kteří mají jedno z dětí dlouhodobě těžce nemocné.

Samozřejmě hraje roli i to, v jakém pořadí děti přišly na svět. Potvrdil se už v psychologickém dávnověku popsaný mechanismus, podle kterého to v rodině mívají nejobtížnější prostřední sourozenci. Ti prvorození, stejně jako benjamínci, jsou na tom zpravidla lépe. Maminky mívají v oblibě nejčastěji nejmladší z dětí. Navíc se potvrdilo, že větší péči zpravidla rodiče věnují dětem vlastním než těm osvojeným.