Vánoce a dárky v proměnách doby

Možná máte plnou hlavu starostí se sháněním dárků pod stromeček. Není na škodu si ale připomenout, že ne vždy byly závěje vánočních dárků úplně samozřejmou záležitostí a zavzpomínat na to, co jsme kdysi jako děti pod stromečkem nacházeli my nebo naši rodiče.

Ať je krize nebo hospodářský boom a snad za každého režimu, který se u nás za posledních dejme tomu šedesát, sedmdesát let vystřídal, si můžeme být naprosto jisti jednou věcí: jako nikdy nehynoucí evergreen se před vánočními svátky objevují v médiích úvahy o správném trávení Vánoc, o tradicích, o přílišném lpění na konzumní stránce těchto svátků spolu s recepty na pečení a na salát a návody pro uštvané hospodyňky, jak zvládnout předvánoční shon co nejrychleji a vyhnout se zhroucení.

Uštvané hospodyňky se poučí, pousmějí a pokračují v úklidu, vaření a pečení v nezměněném tempu, aby po Silvestru odložily zástěru s předsevzetím, že letos začnou s pečením i úklidem podstatně dřív než tentokrát a vánoční dárky budou pořizovat už od května. Další jistotou, na kterou lze vsadit, je dotaz „Máte už nakoupené dárky?“, kterou v různých obměnách během prosince zaslechneme za den tolikrát, že podlehneme nákupní horečce snad i v případě, že jsme se letos rozhodli nákupy zcela ignorovat.

Nakupujeme jako o život

Co nás vede k tomu, že poslední dva měsíce v roce nakupujeme jako zběsilí, ačkoliv dobře víme, že méně je v tomto případě více, že děti při rozbalování osmého dárku už ani nebudou vědět, co rozbalily jako první, že mezi radostí z dárku a jejich počtem není přímá úměra (pochopitelně za předpokladu, že dárek je alespoň jeden) a že by nám všem včetně dětí nejvíc prospěl klid, pohoda a partička Člověče nezlob se?

Především se snažíme ze všech sil udělat všem kolem radost. Jenže to je stále složitější.

Malému miminku stačí ke štěstí nějaké barevné chrastítko nebo cokoliv, co je neokoukané a dá se s tím třást a cumlat to.

Dvě chrastítka už nepřinesou nic moc zájmu navíc a kupa dalších podobných dárečků už dělá radost spíš rodičům než dítěti. To se bude s rozkoší věnovat škubání balicího papíru nebo pokusům trefit se do barevné kouličky na stromečku. U větších dětí už nastává problém: jakmile se začnou děti vzájemně porovnávat, jeden dáreček, byť sebekrásnější, zpravidla nestačí. Děti dostávají dárky od babiček, dědečků, tetiček, kamarádů a známých a redukovat přísun dárků často nepříliš vítaných ve prospěch těch hodnotných a kvalitních je těžké.

A navíc kdo se v těch hračkách má vyznat. Kdo najde odvahu otevřít před Vánoci katalog nějaké hračkářské firmy nebo začne pátrat přímo v hračkářství po nejvhodnějších dárcích, brzy zjistí, že koupit hezký dárek je věda. Pro děti od narození do šesti, sedmi let snad neexistuje hračka, která by podle údaje výrobce nerozvíjela myšlení, poznávání, jemnou nebo hrubou motoriku, fantazii, trpělivost, soustředění a řeč… Někdy až za hranici zdravého rozumu.

Snaží-li se nám výrobce kdejaké elektronické hrající obludy (hrncem počínaje a telefonem konče) namluvit, že naše batole se naučí mačkáním knoflíků a poslechem obvykle ne úplně čistě reprodukovaných slov a melodií nejen poznávat barvy (pokud možno i v angličtině), ale i zvířata, zpívat písničky, povídat říkanky a ještě k tomu počítat do deseti, je to útok na inteligenci rodičů, ne pomoc při rozvoji inteligence jejich dětí. Když už sáhneme po nějakém takovém dárku, prostě si přiznejme si že některé z těch barevných plastových podivností dítě jednoduše zabaví a hotovo, a nesnažme se mít pocit, že každá hračka musí být pedagogickým skvostem.

My rodiče jsme v tom mnohdy opravdu nevinně. Masírováni reklamou a přesvědčováni slovy odborníků a hlavně „odborníků“ děláme, co je v našich silách. Vybíráme krásný kolotoč nad postýlku a všímáme si i toho, jak roztomilý výraz mají kolující medvídci, a zapomeneme, že dítě stejně vidí pouze rotující zadečky, protože se dívá, kupodivu, zespodu. Pečlivě vybíráme nejroztomilejší plyšové zvířátko, na kterém naše robě bude věnovat pozornost hlavně visící cedulce s informacemi o teplotě praní… Nedávno jsem zaregistrovala třeba reklamu na krásné černobílé karty pro děti hned od narození: vytvořili je rodiče na základě „vědeckých poznatků“ o tom, že nejmenší děti preferují černobílý kontrast. To je pravda, ale jaký asi prospěch bude mít miminko z toho, že mu maminka trpělivě ukazuje kartičku s jedním stylizovaným obrázkem zvířátka za druhým a opakuje mu jejich jména? Troufnu si tvrdit, že vůbec žádný. Starší děti pro změnu podléhají módním vlnám a reklamě a dá dost práce vymyslet něco, co se jim bude líbit a co už nemají.

Jsme zaměstnaní, ustaraní a nemáme moc času na sebe ani na děti. Mezi vozením do školy, na kroužky a psaním domácích úkolů už na klidný čas s dětmi nezbývá moc prostoru. Možná že za snahou o perfektní Vánoce a co největší množství dárků je tak trochu potřeba vynahradit dětem to, co jsme jim nedali (nebo o čem si myslíme, že jsme jim nedali) během roku.

Přehnaný vánoční shon ale není „vynálezem“ posledních pár desítek let. Ke skromnosti a většímu vánočnímu usebrání se vyzývalo už za první republiky. Navzdory našemu běžnému přesvědčení, že masivní reklamní „masáž“ spotřebitelů na závěr roku je záležitostí poslední doby, už tehdy byly časopisy a noviny plné reklam na dárky. A jaké byly tehdejší hity?

I tehdy se kupovalo dětem sportovní vybavení včetně sáněk. Reklama nabízela třeba sáňky „rohačky“ s pérováním pro větší komfort, vyrobené z javorového dřeva. Holčičky samozřejmě toužily po panenkách (jedna reklama nabízela v roce 1935 gumovou panenku oblečenou v kostýmku i s vlastním automobilem s rovněž gumovými pneumatikami). Jenže takové dárky rozhodně nenacházely pod stromečkem všechny děti. Daleko spíš si rozbalily něco praktického na sebe, šálu, rukavice, čepici, knížku nebo nějakou pomůcku do školy. Panenka, autíčko, domeček pro panenky, nádobíčko, model železnice, stavebnice, houpací kůň, nebo třeba divadélko s kulisami - hračky našich babiček se od těch, které dáváme svým dětem dnes, moc nelišily. Jen jich zpravidla nebylo tolik najednou a takovou krásnou panenku nebo autíčko dítě opatrovalo jako oko v hlavě celé dětství.

Válečný Ježíšek byl skromný

Za války a těsně po ní měli rodiče úplně jiné starosti než se inspirovat reklamou. Jak se zhoršovala hospodářská situace, na shánění mrkací panenky už nebyly prostředky.

Oblečení i jídlo se dalo koupit jen na lístky, stejně jako boty nebo třeba mýdlo. Když do Československa po válce dorazila velkorysá hospodářská pomoc (na níž se ze dvou třetin podílely USA), objevily se potraviny, které mnoho dětí vůbec neznalo: čokoláda, kakao, fíky nebo datle děti, narozené za války, nikdy neviděly.

Děda Mráz na vrtulových saních

Po nástupu komunismu nastal soumrak Vánoc a Ježíška. Soudruzi se rozhodli, že dětem je třeba rázně vyhnat představy o Jezulátku, nadělujícím dárky, z hlavy, a nahradili ho Dědou Mrázem, který k nám jezdil až z Čukotky. Místo dopisu Ježíškovi se má psát tatínkovi a mamince, kteří na dárky vydělávají tvrdou prací…

Dárky ale zůstaly stejné. Děti si pořád přály mrkací panenky, autíčka na klíček, vojáčky, stavebnice, koloběžky nebo lyže, zatímco rodiče se snažili aspoň něco z jejich přání splnit a Dědu Mráze nemilosrdně nechali za dveřmi. Hitem konce šedesátých let byly knížky Karla Maye, které provázely ještě i děti narozené v letech sedmdesátých.

Mončičáci a Malý chemik

Husákovy děti, narozené během populačního skoku během první poloviny sedmdesátých let, měly Vánoce spojené s dlouhými frontami na banány, pomeranče nebo mandarinky. Pro mnoho z nich byl Štědrý den spojený právě s vůní oloupané mandarinkové kůry… A dárky? Plyšová zvířátka, panenky, autíčka, stavebnice -třeba známý Merkur, který se opět vrací na pulty. Igráčci, kterým se dala tak krásně rozdělávat hlava sundáním kštice a kteří byli napodobeninou nedostupného západního zboží. I oni dnes zažívají renesanci, a je to dobře.

Hitem let osmdesátých byly elektronické hračky. Vzpomínáte na hru Jen počkej? Vlk z kresleného ruského seriálu poskakoval po malé obrazovce a snažil se pochytat co nejvíc vajíček… Děti si přály kolo značky Favorit, jehož sehnání prověřilo známosti i vytrvalost jejich rodičů, později i kazety a dokonce walkmana… A byla to i doba mončičáků nebo hry Logik, kterou měl snad každý. A ti obzvláště šťastní našli pod stromečkem Lego… A nebo populárního Malého chemika, se kterým bylo při troše štěstí možné provádět nejrůznější divoké pokusy.

Porevoluční Vánoce jsou ve znamení souboje Jezulátka se Santa Clausem, který ještě neskončil. Santa je, přiznejme si to, ve výhodě. Nejen, že jsou ho plné výlohy a dětské filmy, navíc je hmatatelný a pro děti je jeho počínání docela konkrétní a srozumitelné. Někde na severu mu skřítci vyrobí dárky, které on rozveze na saních, tažených soby… To náš Ježíšek, ten vyžaduje daleko víc tajemna a fantazie. Ještě že si mnoho dětí Santu spojuje alespoň s Mikulášem… A já doufám, že dárky nám stále bude nosit Ježíšek tajně pod stromeček, a že to budou dárky krásné a vítané.