O Vánocích po Vánocích

Mám Rodinku moc ráda. Je fajn číst si v příspěvcích maminek (řidčeji tatínků) o všech strastech i radostech, které potkávají každého z nás. Nevím jak vám, ale mně to pomáhá unést snadněji ty mé bolístky, a že jich tak nějak zároveň s léty přibývá…

Před Vánocemi se tradičně roztrhl pytel s články na téma „Vánoce a my“, „Předvánoční stres“, „Kdo nám ukradl Vánoce“ apod. To je samozřejmě dobře. Pod každým článkem se množí i příspěvky, souhlasné i nesouhlasné, to je taky dobře. A právě některé z vašich příspěvků, kde píšete, jak jste „svobodní“ a trávíte Vánoce po svém (rozuměj – vybral jsem si z Vánoc jen to, co se mi hodí, tj. Ježíškovy dárky a pohodu Vánoc) nás s přáteli přivedly ke zrodu tohoto literárního počinu.

Možná si řeknete, že přicházíme s křížkem po funuse, ale článek vzniká v době, kdy bychom se právě měli ponejvíce věnovat tomuto tématu, budiž vám tedy námětem k vánočnímu rozjímání. Vánoce ani zdaleka nekončí na Štěpána.

Nechceme vám vyprávět pohádku, to přenecháme povolanějším perům, totiž klávesnicím, jen dle svého nejlepšího vědomí a svědomí bychom rádi upřesnili několik ryze vánočních pojmů, vycházejících z prvotního vánočního příběhu zrození.

Nemusíme tomu věřit, ale znát bychom to měli.

Nuže tedy začněme Marií. Byla to obyčejná holka na vdávání, jen byla velmi, velmi hodná, ctnostná a bohabojná a jak se na tu dobu patřilo, muže ještě nepoznala.

Poté, co byla zasnoubena s Josefem - patrně z důvodů zaopatření, Josef byl hodný člověk, řemeslník a přepokládalo se, že bude jednou dobrým živitelem rodiny, s největší pravděpodobností se nejednalo o nějakou velkou lásku, ale Marie byla poslušna svých rodičů, tedy poté se jí jednoho krásného dne, kdy odpočívala po práci, zjevil anděl Gabriel (tradice praví, že se to stalo v březnu).

Jednoduše jí sdělil, že počne dítě, otcem je Bůh a dítko bude Ježíš (docela šokující, viďte, jakkoli je to nádherný úděl, nechtěla bych být v její kůži). Pomiňme nyní samotný fakt početí dítěte uprostřed panenství, který tolik leží v žaludku některým nevěřícím Tomášům, můžeme se mu věnovat jindy.

Marie se dozvěděla i to, že její příbuzná Alžběta je již v šestém měsíci, i když je už na povití dítěte stará (zkuste si tento údaj zapamatovat, je totiž podstatný pro určení data narození samotného Ježíška, dostaneme se k němu později).

Když se o Mariině těhotenství dozvěděla její rodina a dokonce i celá obec, následovalo určitě pořádné tóčo, jaké si ani neumíme představit. Těhotná svobodná dívka v té době – to byla jistá smrt ukamenováním. Mariin snoubenec Josef byl tím, kdo měl hodit první kamenem. Samozřejmě nehodil. Rovněž jemu se zjevil anděl a upovídal ho, aby dítě přijal za své. Josef, jak víme, uposlechl a stal se vzorným otčímem. Kolem a kolem vzato, byl to od něj rytířský čin a je s podivem, že se o Josefovi tak málo mluví – je přesným opakem těch „otců“, kteří jaksi figurují u početí dítěte, ale tím to celé pro ně končí.

Ještě než se děťátko narodilo, byl vydán tehdejším vladařem příkaz ke sčítání lidu a všichni muži se museli vrátit na místo svého narození. Jelikož Josef byl potomkem z Davidova pokolení (ano, ten starozákonní moudrý David s prakem, jak přemohl Goliáše), musel cestovat z Galileje, z města Nazareta do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém (v překladu „dům chleba“). S muži samozřejmě cestovali i jejich rodiny, tudíž i Marie se vydala na cestu s Josefem, i přes pokročilý stupeň těhotenství. Nic moc představa, jak se mamina s bříškem kodrcá na oslíkovi po tehdejších cestách necestách a kolik toho asi mohli sebou na cesty vzít?

Naši dvojici nečekalo v Betlémě žádné vřelé uvítání, nikdo z místních nebyl ochoten se ujmout dvou tuláků, navíc s outěžkem. Nezbylo tedy než na poslední chvíli vzít za vděk obyčejným chlívkem, které tehdy byly v mělkých jeskyních, přilehlých k domům.

Z praktického pohledu to je pro současnou ženu otřesné pomyšlení, rodit v chlívě, utahaná z cest, za krk Vám dýchá osel, v torně máte možná dvě plenky a vedle sebe vyděšeného chlapa.

No a zbytek známe … z růže kvítek vykvet nám :)

Trochu odbočíme - několik měsíců předtím, si pár vědců na východě z hvězd vypočetlo, že se chystá něco velkého…

Současní astronomové (na základě učení již J. Keplera) se shodují, že se s největší pravděpodobností jednalo o konjunkci Jupitera a Saturnu, ke které v daném roce došlo dokonce 3x, v květnu, v září a v prosinci. Tudíž žádná kometa.

Nicméně tento úkaz byl natolik neobvyklý, že nemohl zajisté uniknout babylónským hvězdopravcům (mudrcům?), kteří o tom dokonce zanechali zprávu na hliněné tabulce, objevené r. 1925 archeology. Tito mudrcové považovali událost za natolik podstatnou, že se rozhodli vidět ji na vlastní oči.

Pro dítě, jehož příchod předpověděli hvězdy, si připravili mudrcové tři dary (odtud plyne jejich legendární počet tři, ve skutečnosti je množství mudrců neznámé, od dvou do dvanácti) a pro svůj orientální šat byli nazváni králi. Dary byly zvoleny více než symbolicky – měli to být nejdokonalejší zástupci všech tří skupenství na zemi (tedy pevné, plynné i kapalné) a především všech Kristových aspektů – božství, lidskosti i ducha, a současně všeho času člověku známému – minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Tedy zlato pro Krále králů, kadidlo pro Kněze všech kněží a černý král pak přináší myrrhu, vzácnou mast, která se užívala k pomazání zemřelých (temná barva krále značí stín smrti). V tomto smyslu ukazují králové, že Kristus je Pánem veškerého času, je králem věčně. Není nic a nikdo, co by se vymykalo z Kristovy Boží suverenity.

Přes všechnu svou učenost se tito mužové vědy, tehdejší intelektuálové, dostávají k malému Jezulátku pozdě, až 6.ledna. I když se dobrali poznání o narození krále králů složitými výpočty a věděli o něm dříve, než k narození došlo, předběhnou je prostí pastýři, kteří slyší jásající anděly ohlašující slávu Boží na výsostech a dobrou vůli a pokoj lidem na Zemi. Ti přijdou pohnuti vnitřním puzením, které vychází z jejich srdce. Jdou za tím, kdo je jako oni. K témuž dítěti o něco málo později dorazí i králové-mudrci, kteří z pohybu a postavení hvězd neomylně vyčtou, že se narodí velký král. Jsou to cizinci a jinověrci. Prostí pastýři jsou už zase zpátky u svých stád, když do Betléma vstupují učenci.

Ke stejnému cíli tedy vede cesta věřícího i bezvěrce, jen cesta rozumu je o poznání delší…

Na scéně se opět objevuje anděl, tentokrát zjevuje svaté rodině blížící se nebezpečí, Herodovo vraždění nemluvňátek. Anděl Josefovi řekne, ať svou rodinu ukryje do země egyptské, kde následují další známé příhody z Ježíšova života.

Tradice praví, že vánoční období končí svátkem Hromnic (2.února), kdy je Ježíšek přinesen a představen v chrámu. V tento den se obvykle v kostelích čtou jména dětí, které letos předstoupí ke svému prvnímu svatému přijímání.

Velkou překážkou pro nekřesťany i pro některé protestanty je datum Vánoc. Povětšinou se říká, že křesťané datum okolo 25. prosince ukradli pohanům, kdy je znám jejich důležitý svátek Slunovratu. Představíme-li si ale Krista jako světlo, přicházející osvětlit temnotu, která je největší samozřejmě v době slunovratu, zní tato volba logičtěji. Samo Slunce ( Bůh, tedy Kristus), sestoupilo mezi lidi, a kdy jindy může zazářit silněji, než na začátku zimního utrpení a přinést sílu k přečkání do jara?

Poslední archeologické nálezy z r.1947 nám však přinesly důkaz v podobě svitků, jejichž tajemství bylo zveřejněno teprve minulý rok. Tyto papyry obsahují chronologické pořadí, z kterého plyne přesné datum chrámové služby, které připadlo na kněze Zachariáše, při které mu anděl oznámil, že jeho žena Alžběta, příbuzná Marie (viz náš článek výše), je těhotná i přes svůj vysoký věk a porodí mu syna Jana (nejedná se o nikoho menšího, než o Jana Křtitele).

A tedy, co se zdálo jako nějaký zbožný mýtus, nabývá náhle úžasné, nové pravděpodobnosti: řetěz událostí, který se táhne v rozsahu 15 měsíců. V září anděl Páně, Gabriel, oznámil Zachariášovi narození syna. Evangelista Lukáš upřesňuje: "Když skončily dny jeho služby, vrátil se domů. Po těch dnech jeho žena Alžběta počala" (Lk 1,21). V březnu po šesti měsících zvěstování Marii. Po třech měsících narození Jana; katolická církev je slaví 24. června. Po šesti měsících narození Ježíše. A touto poslední událostí dospíváme do 25. prosince. Byl tedy tento den stanoven čirou náhodou?

Nemusíme tomu věřit, ale znát bychom to měli.

Tři králové nám mohou být vzorem k vánočnímu rozjímání, zeptáme-li se sami sebe: mají mé činy hodnotu ryzího zlata? Jsou moje myšlenky vonné jako dech kadidla? Je řeč, která vytéká z mých úst, hojivá vonná píseň odevzdanosti?

A vzor svaté rodiny, Marie, Josef a Ježíš? Je mé obydlí místem harmonického pobývání lidí, kteří se řídí příkazem o vzájemné lásce?