Vůně svátků, nejen vánočních

Když na našem vánočním festivalu v Galvestonu Dickens na nábřeží zavoní perníčky a švédský grog (voní stejně jako pořádný svařák u nás nebo gluewein na vánočních trzích v Německu) a zavoní pražené kaštany, je jasné, že Vánoce jsou na cestě.

Snad všude v Evropě voní Vánoce skořicí, vanilkou a novým kořením. Také jablíčky, pověšenými na stromě nebo upečenými v troubě. Evropa odsud z Ameriky je velice malá a vůně Vánoc u sousedů třeba v Bavorsku nebo u Švábů je skoro stejná: i mnohý recept a řada tradic, všichni svatí a leckterá koleda, vánočka nebo štola, obě jsou plné rozinek a mandlí a voní vanilkou. Však jsme kdysi mívali i stejně krále a císaře.

Proto jsem vždycky v Kalifornii pekla na Vánoce se svou kamarádkou Edignou: ona dělala lepší štrúdl, já vanilkové rohlíčky.

Vůně národních kuchyní přistěhovalců daly jméno nejedné skupině imigrantů jako například nepříliš lichotivá přezdívka pro imigranty z Německa: Sauerkrauts. A zrovna kyselé zelí a zelí vůbec, ať už bílé nebo červené, je velkou spojnicí německé a české kuchyně. Vepřo-knedlo-zelo je na prvním místě jídelníčku v kuchyni bavorské i české. Knedlíky mají ve znaku i v bavorském městečku Deggendorf, prý se jimi ubránili nájezdu husitských spanilých jízd. Jedna z variant legendy praví, že se husité snažili město vyhladovět, ale když na ně měšťané začali házet knedlíky, řekli si, že když obležení tak plýtvají jídlem, potáhnou spanilé jízdy raději dál. Netušili, že to bylo proto, že Deggendorfanům došla munice. My Češi jsme vždycky zle žertovali, že ty knedlíky byly mizerné (není přece nad české knedlíky) a proto husité odtáhli dál.

Nejen vepřová a Vánoce voní v našich krajinách stejně, i Velikonoce, pouťová jídla a posvícení. I oni mají svíčkovou a vynikající zvěřinu s brusinkami a spoustu jiných dobrot. Právě tahle blízkost kuchyní byla základem mnoha velkých ženských přátelství tady za velkou louží a vedla také k mnoha česko-německým manželstvím (hlavně před druhou světovou válkou), což v Evropě tak obvykle není. Jak známo, láska prochází žaludkem. A když maminky a babičky vaří a pečou stejně...

Hlavně tady v Texasu ve venkovských oblastech, v Hill Country, kde se usídlilo mnoho Čechů a Němců v 19. století. O jednom takovém přátelství a spojení rodin je dokonce napsán velmi pěkný muzikál Srdce měděné truhlice, který se hrál několik sezón v divadle v La Grange a na Round Top, kde jsou muzea české kultury.

Jako hrdinka toho muzikálu mám také takovou kamarádku, jak už jsem řekla, Edignu. Naše domy voní na Vánoce vanilkou a také jablíčky, které visí na stromě. Říkalo se jim mariánská, s ozdobami z perníčků a ze slámy, které jsme spolu udělaly, je věšíme na stromeček. Není to žádná umělá vůně, jakou tady někdy lidé vystříkávají domy o různých svátcích. Třeba pečeným krocanem na Svátek díkůvzdání, i když pečeni objednali hotovou. Umělá vůně je a zůstane umělá. Když chcete, aby vám dům voněl cukrovím nebo kaprem, musíte je upéct a uvařit.

Naše domy s Edignou voní podobně i na jaře o Velikonocích. Šunkou a také jarní polévkou z bylinek nebo špenátem z kopřiv. Obě barvíme vajíčka, pečeme Jidáše a mazance.

Na Sv. Martina obě pečeme husu, na památku Martinova prozrazení, děláme paštiku z husích jater, nádivku často že zelených jablíček. Přání, aby Martin přijel na bílém koni, je v obou našich domovech marné. U nás nesněží.

Na začátku léta obě pečeme rebarborový koláč a koncem léta zase švestkový se sypáním. V obou našich zemích se tradičně tvrdí, že pivo ve švestkové sezóně nechutná. Asi to bude tím, že se švestkový koláč hodí spíš k vídeňské kávičce, kterou obě s Edignou děláme, než k pivu . Někdy s troškou Asbachu (německého koňaku od Rýna ) nebo s vaječným koňakem.

Kávový dýchánek jsme mívaly skoro každou neděli. Edigna tomu říkala kávový věneček (Kafeekranzchen).

Často jsme spolu zpívávaly koledy a mnohou lidovku, které si naší předkové vyměňovali odpradávna.

Pásli ovce pastuškové například zpívají i bavorské děti ve škole. Na druhé straně, kdo by neznal Tichou noc. A tak vždycky, když zavoní vanilka, skořice a vánoční jablíčka, vrátí se do moji kuchyně nejen moje maminka, jejíž rukou jsou psané moje recepty, ale také Edigna, která žije tady za velkou louži, ale narodila se jen kousek od českých hranic. Nemůžeme už spolu kuchařit, protože ona zůstala na kalifornském pobřeží, ale každá sváteční vůně ji stejně jako moji maminku přinese do moji kuchyně a ke svátečnímu stolu. A u nás už Vánoce zavoněly:)