Maminko, proč piješ?

Poprvé jsem si tuto skutečnost uvědomila v dětství kolem desátého roku. Když jsem se na to ptala svých mladších sourozenců, tak mi to jen potvrdili. Věk deseti let je u dítěte asi právě ten zlomový bod, kdy vzpomínky jsou jasnější a vydrží až do dospělosti.

Tenkrát u nás byla pouť. Chtěla jsem se pobavit s ostatními dětmi a tak jsem šla svou maminku požádat o nějaké drobné na kolotoč. Ležela oblečená na posteli a spala. Možná by na tom nebylo nic zvláštního, kdyby nebylo pár minut před polednem a v bytě nebyl cítit prazvláštní zápach, který jsem si nikdy dříve neuvědomovala, ale který mě mým životem doprovázel ještě hodně dlouhou dobu a vlastně doprovází dodnes, jen s tím rozdílem, že tehdy jsem se nemohla nijak bránit.

Má maminka pocházela ze šesti dětí, byla nejstarší a proto měla také největší zodpovědnost. Vím, že nebylo jednoduché postarat se o ostatní sourozence, protože byli ještě malí a babička s dědečkem stavěli dům pro svou početnou rodinku. Vím, že nebylo jednoduché při tom všem dát do pořádku hospodářství a vystudovat střední školu. Moje maminka to zvládla, ale možná ji to poznamenalo natolik, že skočila do náruče prvnímu muži, který se zrovna objevil. Maminka neměla ve volbě mužů zrovna šťastnou ruku. Mého otce bych nazvala rozmazleným frackem, který se rád bavil po hospodách a nenechal žádnou sukni na pokoji. Možná, že on byl ten, kdo ji naučil, jak slastně chutná alkohol. Kdoví. Je pravdou, že ti, co naše znali, povídají, že mí rodiče popíjeli dávno předtím, než jsem se narodila. Největší zlom však přišel asi v době, když se kvůli otcovým záletům rodiče rozvedli. Tehdy mi bylo asi osm a sestře šest let. Maminka to moc špatně nesla. Moje babička jí nemohla rozvod odpustit, protože se v naší rodině do té doby, a vlastně ani potom, nikdy nikdo nerozváděl. Babička byla prostá žena, byla toho názoru, že žena by měla pro rodinu něco obětovat a také trpět. Kolikrát jsem z jejích úst slyšela větu „Muž, který vydělává, si prostě občas zajde s kamarády na pivo nebo za ženskýma. Povinností ženy je starat se o děti a na chlapa čekat, on se prostě jednou vrátí, myslíš, že já neměla s dědou problémy?“ To byla celá má babička, ale můj děda byl jiný. Babičku velmi miloval a až do konce života byla mezi nimi taková ta úcta. Když si zašel s kamarády do hospody na pivo, babička se na něho jako že zlobila a dědeček si ji udobřoval. Byla radost je sledovat. Ale zpátky k mé mamince.

Když mi bylo asi deset, maminka si našla přítele. Neměl nás rád, otec na nás neplatil a on živit cizí děti nechtěl. V ledničce byly vždy dvě přihrádky, jídlo pro něho a pro nás. Pro představu: naše přihrádka obsahovala nějakou paštiku, máslo, sádlo, to bylo vše, jeho sýry, salámy, vajíčka aj. byly uloženy ve zbytku lednice. Ještě, že jsme měli před domem malou zahrádku, na které jsme pěstovaly zeleninu, a hodnou babičku, která nám vše vynahrazovala. Maminka dělala oběma svým mužům, co jim na očích viděla a oni s ní zacházeli jako se špinavou onucí. Ještě musím dodat, že maminka byla vzdělaná a šikovná žena, mužům se ale nikdy nedokázala postavit. Tehdy bylo její popíjení nárazové. Já jsem si jako dítě myslela, že chodí po kamarádkách, společně si dají skleničku a proto jsem nenáviděla všechny naše sousedky. Později mi však došlo, že maminka pije sama. Společně se sestrou jsme nacházely prázdné láhve v koši s prádlem, v knihovně za knihami nebo dokonce v bubnu pračky. Možná tehdy bylo mamince ještě pomoci, rodina tomu ale nepřikládala nějaký význam a my jsme tomu úplně nerozuměly. Dokud měla maminka práci, tak byla tato situace pro nás ještě únosná, ale po sametové revoluci se nám narodila další sestra a maminka po mateřské přišla o místo. Vydržela pracovat asi tak půl roku, vyhodili ji za alkohol a také za krádež nějakých peněz. Za totality se tyhle věci možná více tolerovaly, po revoluci však nastala změna. Tehdy mi bylo patnáct, studovala jsem za finanční podpory svých prarodičů, byli to rodiče otce, který se o mě a sestru nezajímal a oni převzali tu zodpovědnost za něho. Babičko a dědečku, děkuji, že jste mně a sestře dali útočiště, vzdělání a lásku, bez které bychom nikdy nebyly takovými lidmi, jako jsme teď. Kolikrát když vzpomínám na to, jak nám maminka kradla z pokladničky naše našetřené peníze, jak jsem chodila prosit babičku a dědečka, aby mi půjčili peníze na cestu do školy, jak jsem se musela společně se sestrou starat o tu nejmladší, tak je mi do pláče ještě dnes. Možná díky nám, protože vlastně vše fungovalo tak jak má, k nám nikdy nepřišla sociálka. V patnácti jsem se stala nevědomky matkou malé sestry a když jsem se v osmnácti odstěhovala k budoucímu manželovi, mé pomyslné žezlo převzala má šestnáctiletá sestra.

Určitě se ptáte, co maminčin přítel, otec naší nejmladší? Jezdil kamionem, přes týden nebyl doma, vracel se domů o víkendu, aby nám udělal ze života ještě větší peklo, než jsme měly. Svou dceru však miloval, vozil jí z ciziny sladkosti, na nás si však nikdy nevzpomněl. Jediné co uměl, bylo křičet a ponižovat nás. Za nedodělanou práci jsme byli líní parchanti, kteří si nezaslouží milé slovo ani jeho pozornost. Vždy, když odjel a maminka se opila, mnohokrát jsme ji prosily a ptaly se: „Maminko, proč piješ?“ Kolikrát jsme plakaly ve společném objetí, vše bylo a je doteď marné.

Dnes je mi něco přes 30. Já a sestra máme obě VŠ, nejmladší zatím studuje, máme dobrou práci. Někteří mí známí vůbec nevědí o mé třinácté komnatě. Mám skvělou rodinu, myslím tím manžela, dceru, sestra je mým nejlepším přítelem, ta mladší je mi spíše mou druhou dcerou. Ti, kdo mi tenkrát nejvíce pomohli, již zemřeli, s otcem se nestýkám, sestra mu odpustila a mě to možná také čeká. A co má matka? Nikdo neví, co bude dál. Pokud ona sama nebude chtít, nic se nezmění. A ona nechce. Nechtěla kvůli svým dětem, vnoučatům ani sobě. Nikdo nemá právo ji k něčemu nutit, to by musela někoho nebo sebe ohrozit na životě a to se díky jejím dětem ještě nestalo. Přišla kvůli pití o všechno, o byt, o přítele, o rodinu, ale ona má stále pocit, že to je asi málo. Nemá nic, jen nás, její děti, které ji zatím nezavrhly, které jí daly několik šancí. Trpělivost však přetekla před týdnem. Dostala poslední ultimátum, už prostě nemůžeme dál. Mateřská láska se někam vytratila, možná se ještě nedostala na úplné dno, nevadí jí, že se přiživuje u mé sestry, že žije pouze ze sociálních dávek a to již neuvěřitelných 20 let. Je hodně těžké takto mluvit o člověku, který vám dál život, ale i přesto nemá právo vám ho ničit. Pokud se v nejbližší době neodhodlá absolvovat léčení, stane se nejspíš bezdomovcem a my budeme muset zbytek života žít s vinou, že jsme jí nedokázaly pomoci. Jak moc bych si přála slyšet odpověď na mou otázku: „Maminko, proč piješ?“

PS: Pokud někdo z vás zná nějaké řešení, jak z toho ven, poraďte, nebo jen napište vlastní zkušenost, jak vy jste si poradili s alkoholem v rodině.