19.4.2010 13:27:17 Zuzka, 1 syn
Tak trochu ti rozumím
Petro, je hrozné číst o tom, jaké jsi měla ukradené dětství a jak člověk, který by měl být dítěti nejbližší se naopak vzdaluje.Částečně to znám, u nás pil tatínek-ne od mého dětství,ale v pubertě a teď v dospělosti to možná i vnímám daleko víc.Naštěstí mám úžesnou maminku, která dala tatínkovi nejednu šanci začít znovu (i když po tom, co všechno jí dělal, bych už byla já dávno rozvedená).10 let pití a konečně sám od sebe, po tom, co si uvědomil, že všechny ztrácí se šel léčit.Stačilo půl roku doma a spadl do toho znovu.Teď je po druhém léčení už rok a zatím se drží.Narodil se mu vysnění vnuk (úplně první) a pořídili si s maminkou psa,aby nebyl doma sám a měl se o koho start.
Proto ti ale nepíšu, chtěla jsem ti říct, že určitě aspoň trochu vím, jak se cítíš, pokud maminka se sebou něco neudělá a skončí na ulici bez domova.Určitě se nesmíš vinit.Ty ani sestra za nic nemůžete.Udělaly jste maximum pro její dobro.Ona je dospělá,zodpovědná sama za sebe a pokud ví o možnosti léčit se,zná důsledky, pokud to neudělá,je vše jen a jen na ní.Ty i sestra máte svoji rodinu a ta je teď pro vás ta nejdůležitější na světě.Ani maminka nemá právo vám ji jakýmkoli způsobem ničit (zabývaly jsme se tím u mého tatínka a vím, že tohle si myslet a brát to tak není nic špatného).Je to hrozný pocit, vědět,že i přes veškerou snahu skončí maminka na ulici a třeba ji i tak vídat, ale musíte se se sestrou s tímto smířit a vyrovnat.Dokud jste bydlely všechny spolu, staraly jste se o ni i o sebe navzájem.Odešly jste ale, abyste měly svoje rodiny, svůj nový život a oni vás potřebují.Proto je čas jít dál, s nimi. Zdá se, že mamince už není pomoci a je na vás, abyste se s tím vyrovnaly.
Držím palce, ať máte zbytek života klidný a krásný.
Odpovědět