Střídavá péče je řízená schizofrenie

Náš příběh je velmi podobný příběhu zakladatelčinu. Na střídavou péči jsem přistoupila po rozchodu, kdy jsem byla psychicky opravdu na dně. Netrvalo dlouho a došlo mi, že to byl krok vedle - děti (tehdy 4 a 6 let) se v pondělky vracely rozhozené, trvalo jim do středy, než se ze změny prostředí, výchovy, atmosféry atd. vzpamatovaly, a víkendy nám kazily jejich vzdechy, že od nadcházejícího pondělka bude zase všechno jinak.
Ukončili jsme to za pomoci dětské psycholožky a právničky. Všem se ulevilo, jen otec to nese jako křivdu, kterou jsem na něm spáchala. Neviděl, že se děti zklidnily a jsou spokojenější, vyrovnanější. Jestliže se mnou během střídavé péče nemluvil, tak teď už se mnou nekomunikuje ani mailem nebo textovkama. Loni se pokusil o obnovení střídavé péče, ale neuspěl - syn (nyní 12 let) šel na vlastní žádost soudkyni oznámit, že střídavá péče je peklo a že si v žádném případě nepřeje v ní ještě někdy být. Dcera to nevidí tak vyhraněně, což je možná do jisté míry způsobeno tím, že tehdy byla ještě malá a moc si toho nepamatuje. Na otcův následný návrh, že tedy syn zůstane v mé péči, zatímco ona (dcera) bude ve střídavce, reagovala vyděšeně. S bratrem se sice hádají, ale taky milují, takže spolu nechtějí být jen v sudé týdny.
Právě v těchto otcových návrzích podle mě tkví podstata věci - lidem, kteří bojují o střídavou péči za každou cenu, podle mě nejde o děti, ale o vlastní ego, případně o nástroj pomsty. Nebo ještě jinak - o naplnění vlastní, pokřiveně nazírané spravedlnosti.
Nemůžu podle nás posuzovat všechno a všechny, generalizace jsou nanic. Ale naše zkušenost se střídavou péčí je jednoznačně negativní.