Re: První, co mne napadlo

Milá Heleno, toho, že si se svými prarodiči, kteří bydlí hodně daleko a se kterými jsem se jako malé dítko nevídala tak často, nemám nic moc co říct, jsem poznala už jako malé dítě. Proto se mi ani nechtělo k nim jezdit. Co tam taky? Dědečky jsem nepoznala, oba zemřeli ještě předtím, než jsem se narodila, jedna z babiček taky poměrně brzy po mém narození. Jako náhradu jsem si našla babičku s dědou ve stejné ulici, kde jsme bydleli, ti nás jako děti vídali rádi a my tam jako děti strávili hodně času. Oni byli rádi, že nás vidí, my jsme si jako děti myslely, že to jsou naši praví prarodiče. Ono se tenkrát (cca před 50 roky) taky moc necestovalo, nebyly na to peníze.
O tom, že si nemám moc co říct ani třeba se svými bývalými spolužáky, to snad ani psát nemusím. Sejdeme se jednou za čas, popovídáme o tom, co zrovna děláme, ukážeme si fotky dětí a vnoučat, a pak se zase několik let nevidíme. A přiznám se, že to docela stačí. Ano, vidíme se rádi, ale nemusíme se vidět denně nebo nějak často.