Tábory jsem nenáviděla

Tábory jsem od z celé duše nenáviděla. Hlavně ty velké, stádní, vše na povel. To se však netýkalo vodáckého tábora s dětmi z našeho městečka, kde dělal můj táta kuchaře - ty jsme milovali. Byla to svoboda a legrace a ještě jsme se naučili spravovat lodě, zapalovat oheň... Názor na tyto akce jsem nezměnila a svého syna se nutit nechystám. Koneckonců ani teď nechce ani slyšet, že by se vydal na školu v přírodě, nebo lyžák se školkou a bez maminky. Pravda, je to jedináček, citově nevyzrálý a já byla to samé. Socializace pro mě byla v dětství noční můra a bohužel syn má své problémy také i ve školkovém kolektivu. Takže osobně se mi také zdá být nejlepší řešení zájmový kroužek, kde se s dětmi pozná a sžije (např. skaut) a potom s těmito dětmi na tábor.