Byla jsem na tom podobně... Chtěla jsem skočit z okna... Ale existuje rada :-)

Mám 2 děti nevlastní a 1 "svou" malou dcerku. Když si "bývalka" od partnera stěžovala, že na děti byla sama, nejdřív jsem moc nechápala - tatínek byl v okamžiku, kdy jsme děti měli, celkem pozorný. Došlo mi to až časem...
Partner je skvělý chlap, jako každý - i on má své mouchy, ale myslím si, že je jinak docela bezva. Velmi prudký emočňák a puntičkář na "pořádek", což mě obojí docela ničí, ale vyváží to jiné věci...
Žijeme spolu 14 let, a dítko jsme chtěli oba, a čekali na něj dlouho. Partner malou miluje, ale nikdy se o ni pořádně nestaral. "Staral" myslím ve smyslu - přebaloval, hrál si s ní, vstával k ní v noci ap. - takové věci neznám...
Smutně jsem koukala po maminách, kdy tatínek přišel z práce a šel si malé aspoň okoupat...

Když byla dcerka maličká, partner z ní byl sice nadšený, ale tohle "nestarání se" házel na to, že to ještě není "komunikativní jedinec" a nebaví ho to... V okamžiku, kdy se z dcerky komunikativní jedinec stal, se to příliš nezměnilo... Miluje ji pořád, ale veškerá péče byla a je na mně. Prostě "na to není".

Neměla jsem klasickou mateřskou - přítel byl vždy od pondělka do pátku celý týden pracovně pryč, vracel se až na víkend, a já jsem neustále obstarávala naše firmy:
s měsíčním dítětem jsem jezdila po stavbách, rekonstruovala, vyjednávala s dělníky, kontrolovala ap., řídila obchodní tým jiné naší firmy, zajišťovala zákaznický servis, a přes noc seděla do 5 do rána u počítače a obstarávala administrativu, než se začala malá častěji a častěji budit, že už nemělo ani smysl "odskakovat" k práci. A mezitím se přes den věnovala dcerce - učila jí básničky a písničky, barvy, hrály jsme si ap.

Dcerka byla kojená do 3 let vč., do 7 měsíců plně, takže moje prso bylo pro tenhle hektický způsob života báječné (a jediné) řešení Na domácnost jsem si vyšetřila vždy čas jako až na to poslední a pro mně nejméně podstatné, takže byť byl podle okolí doma jakž takž pořádek, podle partnera rozhodně ne...
Když mě začaly zahlcovat haldy prádla, pořídili jsme sušičku a přítel sám navrhnul 1x za 14 dní paní na úklid na výpomoc. Bylo to asi jediné řešení, abych se nezbláznila, k čemuž jsem popravdě někdy asi neměla daleko..

Z těžkého deficitu spánku (malá přes den téměř nespala a v noci taky moc ne, a já tedy jen 3-4 hodiny denně, někdy ani to ne) jsem po roce začínala mít stavy, kdy se mi chtělo brečet, řvát, třepala jsem se a často mě napadaly myšlenky, že skočím z okna, a uvažovala jsem, zda to udělám sama - co pak bude s malou, nebo jestli mám skočit i s ní apod. HRŮZA... Pochopila jsem, že mám deprese, a protože jsem nechtěla skončit v léčení a měla jsem strach, že by mi pak mohli někdy v budoucnu vzít dcerku, začala jsem se z toho cíleně sama dostávat.

Vykašlala jsem se na některé práce - prostě nestíhám, tak to nebude, a basta! Začala jsem víc spát, a partnerovo řvaní, že "je tu bordel" (podle ostatních v hezky uklizeném domě) jsem se prostě snažila neslyšet.
V té době (malá měla rok), si partner ještě našel milenku - holčinu ode mne o 14 let mladší, která "sršela energií", smála se a vzhlížela k němu... Vzala jsem malou a než měl přijet domů, na den - dva odjela z domu, nebrala telefony a jen jsem dala "domů" zprávu, že je malá vpořádku... Byla to dobrá škola. Já zjistila, že můžu existovat i sama, a on, že bez nás být nechce. Milenku ukončil, jinak se nezměnilo nic.
Já dál makala "doma", on v práci. Na něm byla práce, na mně práce + mimino + domácnost... Babičky mám daleko, takže hlídání i díky kojení a tedy těžkému přilnutí dcerky na mně téměř nebylo. Pak jsem si na 1 den v týdnu našla holčinku na hlídání. Byla skvělá!!! Mně dala prostor na 1 den v týdnu vypadnout a zařídit si práci a věci, aniž bych všude tahala mimčo sebou, a dcerce dala lásku a spoustu přímé a jedinečné pozornosti a hraní po celých 8 hodin v kuse, což malá do té doby vlastně nezažila... Byla jsem a budu jí pořád vděčná, protože to byl tehdy obrovský dar pro nás obě.

K tomu všemu jsem se snažila žít "normální" život - potkávat se s přáteli a rodinou, fungovat "manželským" životem, starat se o jeho 2 děti, když byly zrovna u nás.. Milovaly mně, a já je. Až po čase jsm pochopila, že vlastně partnerova "péče o ně" spočívala jen v jeho lásce k nim, a organizování programu pro ně, nikoli v hraní si s nimi, oblíkání, mytí, ukládání do postýlky, dávání na ně pozor ap. To bylo na mně, a tak ke mně (tehdy ještě malí) opravdu přilnuli
Čas běžel a děti rostly...

O "velkoše" už se vpodstatě nestarám, bydlí se svou mámou, a když přijedou, spíš si někdy pohrají s nyní už 6-letou dcerkou, která je má moc ráda. Partner je pořád přes celý týden pryč, a já sama doma na všechno. Jen mi trochu ubylo práce - z několika firem mám už na starosi jen 1/2, tak je to lepší .
Přesto mě maximálně vyčerpávalo to, že jsem to pořád jen já, kdo musí mít 100%pozornost vůči malé kdykoli, a že by pro ni možná byl partner lepším tátou, když bychom byli "od sebe" a on si jí chtěl na tu chvíli užít. Vyčerpávalo mě to, že za vše jsem odpovědná já, všechno musím dělat já, protože já jsem "přece doma"... To "doma" znamená, že PRACUJU Z DOMU. 8 -10 hodin, stejně jako každý jiný, kdo sedí jen někde v kanceláři mimo bydliště. K tomu vše to, co zná každá jiná žena - dítko předškoláček, domácnost, zahrada, zvířata...

Přesto jsem začala chodit 3 x týdně cvičit, pokud neusnu "při uspávání" s malou, občas si aspoň na 20 minut něco přečtu... Myslím trochu víc na sebe, a užívám si každého okamžiku, kdy třeba jen jedu autem a vezu malou do školky: otevřu okýnko, nadechuju čerstvý vzduch, usmívám se a pustím rádio a zpíváme si či povídáme... Když jedu zpátky sama, užiju si to o to víc
Věci "alias" nepořádek a resty likviduju zrovna tehdy, když na to mám chuť, protože tak to udělám s radostí a jde to "samo", i když přitom stojí něco, co bylo "důležitější".. Partnerovy řeči o pořádku se snažím si nebrat osobně, neb vím, že svým "panickým " strachem z věcí si řeší hlavně svůj vnitřní problém, a hlavně - nefunguje, když dělám věci kvůli němu, ale jen kvůli sobě... A co je nejdůležitější - pokud někdo měl tu výdrž a dokázal dočíst můj výlev až sem, tak snad se konečně dozví to podstatné - naučila jsem se NESPOLÉHAT SE NA NĚJ A SPOLÉHAT SE JEN SAMA NA SEBE!

S ohledem na to, že jsme už oba byli "za hranou" - já s "jeho ne-péčí" o dcerku a on s mým "ne-pořádkem", jsme si oba narovinu řekli, že takhle žít nechcem, a že nám bude líp bez sebe, pokud to nezměníme, a že to oba sami nějak zvládnem, čímž se vyčistily vody a my oba si ulevili ........ a začali se nějak sami od sebe snažit menit věci, které tomu druhému vadily - ne pro toho druhého (alespoň já to z největší části dělám pro sebe a svůj dobrý pocit, ne pro něj), ale pro sebe. Vysvětlila jsem mu, že když nebudu muset být "rodič na 100%", protože těch 50% má být jeho, můžu těch svých "volných 50%" věnovat jiným věcem - třeba tomu jeho pořádku, oddechnout si od toho být pořád v pocitu "rodič", "matka" a být pro něj víc "milenkou" a tedy mít víc té mladistvé enegie a lehkosti", kterou ve vztahu tolik potřebuje...
Já podporuji dcerku v tom,že: "tatínek tohle ví nejlíp, tohle umí právě a jen on, běž se zeptat tatínka ap." a ona k němu začíná vzhlížet a milovat ho tak, jak ho nikdy díky tomu, že se jí nevěnoval a byl pro ni víceméně cizí - nemilovala, moc se na něj těšit a smutnit po něm, tak, jak to dělávají jiné děti po svých tatíncích , a on si jí začíná spontánně více všímat.
Dohodli jsme se, že když ho nebaví si s ní hrát, má si ji brát alespoň k práci, byť je to pro něj "zdržovačka" a jelikož má rád věci "dokonalé" - i trochu pakárna vidět, že to prostě není podle jeho představ a dokonalé, ale dá tak dcerce pocit, že je pro něj aspoň trochu důležitá... (prohlásila totiž před pár měsíci, že tatínka vůbec nezajímá a že pro něj není vůbec důležitá )
A malá mu i ty drobné střípky pozornosti, které se díky tomu vzájemnému vracení si energie stávají větší a větší, stonásobně vrací...

A mně TOLIK NEVYČERPÁVÁ SE SPOLÉHAT NA DRUHÉHO A BÝT VE SVÉM OČEKÁVÁNÍ NEUSTÁLE DOKOLA ZKLAMÁVÁNA A ZKLAMÁVÁNA, ALE SNAŽÍM SE ŽÍT "JEN" SAMA ZA SEBE, JAKO KDYBY PŘES TÝDEN PROSTĚ "TATÍNEK NEBYL", A V OKAMŽIKU, KDY JE A JE MILÝ, SI TO NAPLNO UŽÍT a vzít to jako bonus a tenhle způsob života jako fakt.

Ano, možná si některá řeknete, že to není ideál... Není.
Ale popravdě - ne vždy můžeme žít život jako z románů červených knihoven...
A čekat na ideál, a nechat si přitom proklouznout vlastní život mezi prsty nebo žít pemanentně zklamaná či naštvaná? To se mi vážně nechce...

A CO JE NEJLEPŠÍ? - že díky tomu, jak se mění mé vnitřní naladění, se mi mění k lepšímu pod rukama i ten můj vlastní život...
Mám sexy, milého a hodného chlapa, někdy prchlivého a pedantského, neumějícího "věnovat" dítěti a nechápajícího, že žena pracující doma nerovná se žena nicnedělající, ale přesto milujícího a pracovitého, bláznivého i romantického, který se do mne občas znovu a znovu zamilovává a začíná i více vnímat naši dcerku, kterou bez debat opravdu miluje.
Mám nádhernou dcerku, báječnou a skvělou bez ohledu na "cokoli", která báječně roste, vyvíjí se a mění se, kterou bezmezně miluju a chci jí být stále lepší mámou, i když tou dokonalou se mi to asi sotva kdy podaří

A mám SAMA SEBE, nejdůležtějšího člověka, který se mnou bude do konce života ve chvílích šťastných i zlých, a tak si chci dopřát hezký život, protože si to prostě zasloužím

Přeju všem - maminkám i tatínkům - a hlavně jejich dětem - báječné dny, hodně sil a optimismu a "naladění se na sebe", protože pořád platí ona známá úsloví: Neexistuje štastný muž, který má doma nešťastnou manželku" a "Aby bylo šťastné dítě, musí být nejprve šťastná máma"... Mějte se bezva! Mějte se, jak si zasloužíte - a jak si to uděláte... MĚJTE SE FAKT PROSTĚ BEZVA!