Ocaď pocaď

Dokud je dítě nadšené, baví ho to a raduje se ze svých úspěchů, je to v pořádku. Ne vždy to tak je avšak rodiče se odmítají smířit s tím, že několik let financovali nějakou zájmovou aktivitu dítěti zbytečně a to, že už ho to nebaví berou jako dočasný dětský manýr - vždyť dítě často neví, co vlastně chce, ne? Tady je třeba poznat hranici. Věnovat se něčemu naplno stojí hodně času a úsilí - ať už se bavíme o sportu nebo třeba hudbě, zpěvu. Je to oběť pro rodiče, ale hlavně pro dítě. Pokud dítě chodí 5x týdně na trénink s odporem, ačkoliv ho to předtím bavilo, stává se ze zájmové aktivity krádež dětství. A je úplně jedno, jak moc je dítě dobré a kolik vyhrává medailí. Není nic horšího, než přehnaně ambiciózní rodič, který má v hlavě představu, že jeho dítě musí být hvězda, musí být nejlepší. No, ruku na srdce, kolik z těch, co jsou v dětství konkrétně ve sportu nebo hře na nástroj opravdu dobří, se tím v dospělosti živí? Mizivé procento. Je to především koníček. Proto je třeba respektovat touhu dítěte zkusit třeba něco jiného nebo jednoduše to čemu se věnuje ukončit. Rodič se pak vyhne tomu, že ho jednou bude jeho vlastní dítě proklínat za to, že zatímco jeho kamarádi lítali venku, on musel/musela dřít na něčem, co ho/jí nebavilo. Takové případy znám.
Já jsem opačný případ - od školky jsem si hrozně přál hrát na klavír a rodiče to ignorovali. Dopadlo to tak, že jsem se začal na klavír učit v 19ti z vlastního rozhodnutí a lituji toho, že jsem nemohl hrát od dětství. Třeba bych u toho dlouho nevydržel, třeba jo, to je fuk. Základem je, aby rodiče v těchto věech respketovali sny svého dítěte. A ne ty svoje.