Re: Ocaď pocaď

Nedalo mi na Váš příspěvek nereagovat. Píši nejen ze své zkušenosti. Vystudovala jsem konzervatoř a vysokou školu (hra na klavír), což pochopitelně vyžaduje pravidelné cvičení, většinou od 6 let. Mí rodiče určitě nejsou ambiciózní, nechtěli ze mě mít klavíristku, ale trvali na tom, že pokud se něco začne, je třeba to dokončit, čímž mysleli ukončení 1. cyklu ZUŠ (v 8. třídě ZŠ). Přiznávám, že jsem chtěla zkusit i jiné kroužky a rodiče mi to umožnili. Pokud se dítě vrací domů ze školy ve 13-14 hodin, bez problémů má v 16 hodin odcvičeno, úkoly do školy hotové. Pak může v klidu vyrazit na jiný kroužek a večer si užít volno s knížkou. Opravdu nechápu, kde se v této souvislosti bere poměrně hojně používané slovní spojení "ukradené dětství". Ne, opravdu mi jej nikdo neukradl, ač jsem prvních pět let hru na klavír z duše nenáviděla. Rodiče jen chtěli, abych se naučila dokončit vše, co začnu. Dnes učím na ZUŠ i vysoké škole a vidím, jak dopadají děti, které chtějí zkusit vše, ale nic pořádně. Rodiče je v tomto podporují a později v pubertě se diví, že děti nemají žádnou pracovní morálku a střední školu po třech přestupech končí ve 22 letech. Téměř všichni mí známí jsou profesionální hudebníci a pokud na to přijde řeč, shodujeme se jednohlasně, že pokud by nás rodiče u nástroje nedrželi, již v dětství bychom s tím přestali a zkoušeli něco nového a nového a nového... Při tomto přístupu by pravděpodobně v českých orchestrech dnes neměl kdo hrát. Pokud totiž chcete být v něčem dobří, dost to "bolí" a platí to ve všech směrech lidského konání. Jinak to ale nejde.