Respekt k tomu, co neni moje...

Na me z toho clanku dychlo spis rozcarovani z nedostatku obecneho respektu vuci "eraru", vecem, ktere nepatri jedine konkretni osobe - a to neni problem jen tech pubertaku, ale nas vsech. Nemusime cutat balonem do zdi, staci viset v praci desitky minut na telefonu kamaradce, brat si z prace zasoby papiru do domaci tiskarny nebo si kopirovat knihy na kopirce v kancelari... nebo treba priroda a vubec vsechno, co nas obklopuje (a ted nemluvim o globalnim znecistovani a vypousteni kalu z tovaren), taky spis zahodime prazdnou plechovku do travy nez bychom sli cistit studanky. Skody se scitaji - nejen ty hospodarske (zamestnavatelovy a naprava prirody) a ekologicke, ale i ty na dusi - okradame jen sebe, kdyz se neumime chovat poctive.
Pokud si nekdo mysli, ze jsem potrhla idealistka, moralistka a vubec naivni, klidne me muzete poslat do haje. Nicmene od te doby, co mam deti, jako by mi tyhle veci vadily cim dal vic - neni mi jedno, v cem budou zit, a citim, ze nemuzu svalit odpovednost za vecne otloukani veci, co nejsou moje, na ty ostatni. Achjo.