Ten barák je váš, jo?!

Ale za zavřeným oknem ve mně déšť vzbuzuje jakýsi pocit útulnosti, a i když bubnuje prudce do parapetů, v bezpečí suchého a teplého pokoje mě to vůbec nezneklidňuje. Venku je ticho, kdo by taky v tomhle počasí chodil ven. A přece, v jedné meziděšťové přestávce se venku objeví tři kluci, mají kopací míč, jdou si začutat. To já ještě nevím.

Najednou se v blízkosti našich oken ozve rána jako z děla. A hned na to druhá. A další. Co to je? Někdo si venku kope fotbálek. Ovšem slovo fotbálek je v tomto kontextu krajně nevhodné, protože ve fotbálku nejde výhradně o dělovky, kopané navíc o zeď domu.

Vykouknu z okna. Á, známé firmy. O zdravení nevědí nic, ve dveřích musí být vždy první, na kole jezdí i ve vestibulu domu, pak ho odhodí na nově opravenou stěnu… Nedávno si kopali tihle kluci „fotbálek“ - také o náš dům. Má žádost, aby si šli kopat jinam, neb mají v blízkém dostřelu hned dvě hřiště, jim přišla směšná a když jsem zavřela okno, začali si kopat zas. Znovu jsem je tedy odkázala tentokrát do háje, po jejich rádoby vtipném dotazu kde prý je háj jsem jim vysvětlila, že všude mimo chodník okolo našich oken. Jako žena jsem však pro ně příliš velkou autoritou nebyla. Nezapůsobil na ně ani fakt, že vím, čí že jsou to výlupci všech ctností. Aby mi dokázali, že je jim nějaká potrhlá ženská úplně volná, začali míčem driblovat o parapet hned pod naším oknem. To už jim odchod důrazně doporučil manžel a hle, ukázalo se, že jeho autorita byla ta pravá. To bylo asi před třemi týdny.

Dneska jsem tedy dostala možnost hodit s těmi budoucími výkvěty české fotbalové reprezentace znovu řeč, když mě tak nepěkně vyrušili od práce. A byl to rozhovor skoro filozofický. „Hej, hoši“, říkám, „můžete si jít kopat někam jinam? Do zdi domu se přece nekope!“ Oni stojí, chvíli mlčí, nevím, co si mám myslet o výrazu jejich tváře, pak jednoho napadne: „Proč vám to vadí?“ „Protože tu bydlí lidi a protože můžete okopat tu omítku! Hned za rohem máte hřiště, proč si nekopete tam?!“ (Opravdu nechápu, proč si kopou mezi domy, kde můžou rozbít okno nebo ublížit malému dítěti na písku a nejdou si hrát na oplocené hřiště, kde rozhodně nikomu vadit nebudou.) „To se neokope“, vymyslí jeden perlu. „Hm, jsi chytrý“, „oceňuji“ jeho odpověď, „jak se jmenuješ?“ „Co je vám do toho!“, opáčí kluk už okamžitě a já můžu být vlastně ráda, že mi ještě vyká. „No dost, když vezmu v úvahu, že mi kopeš do domu“, odpovídám a čekám, co z něj ještě vypadne. Stálo to za to. „Cha, ten dům, je váš, jo?!“, odpovídá posměšně a náhle sebevědomě a mě se skoro udělá husí kůže. „Je i můj a když ho zničíš, taky to i já budu platit“, podělím se s ním o pro mne jednoduchou logiku a hoši už hrdinsky mizí za rohem.

Tak čípak je asi ten dům, říkám si. Je družstevní a tedy v určité formě soukromého vlastnictví. Možná ne všichni, ale alespoň jistá část jeho nájemníků stojí o to, aby nám dlouho vydržel v dobrém stavu. Protože vše, co se na něm opravuje, platíme ze své kapsy. Kde žijí tyhle děti? V reálném socialismu, který neměly šanci poznat? Myslí si, že všechno za dveřmi jejich domova je „všech“? Mají to snad v genech? Nechápu to a přiznám se, že mě to trošku děsí.

Já jsem vyrostla v socialismu reálném až příliš, jenže tehdy platilo – alespoň tam, kde jsem bydlela, že když rozbiju okno, naši to zaplatí a já dostanu, tudíž jsem nekopala fotbálek v obydlených zónách, ale na hřišti. Bylo to bezpečné a navíc jsme nebyli dospělým pořád na očích, zbytečné komandování jsme také neměli rádi. Nikdy jsem ale, ani přes reálný socialismus, neměla pocit, že z „cizího krev neteče“ a že co je „všech“, je pro každého a nezáleží na tom.

Rozbité okno podle všeho dnes děti nepálí, rodiče by se zřejmě v mnoha případech s placením ani neobtěžovali a děti by maximálně dostaly vynadáno, že se nechaly chytit. Nechce se mi dělat na sídlišti „policajta“, byla by to jednak práce na plný úvazek, jednak dost deprimující, protože zbytečná. Z naprosto jasných důvodů se tedy omezuji jen na případy, které se týkají bezprostředně mě a mé rodiny nebo našeho majetku. To, že děti okopávají část panelového domu v sousedství, která patří městu, mi tedy „nevadí“. Nebo lépe řečeno, také tam někdo bydlí, ale těm nájemníkům je to, zdá se, zcela fuk a městu také, protože to o tom nemá tušení.

Každý ví, jak se chovat, když jde o jeho majetek. Kdybych klukům míč zabavila tehdy, když opakovaně neposlechli, mohli by mě obvinit z krádeže a také by jim to mohlo vyjít, neboť v našem právním řádu nejsou v právu ti, kdo se brání, ale ti, kdo útočí. Doma v obýváku ti hoši také nekopou plnou silou o zeď, protože by jim to zřejmě neprošlo u rodičů. Ale venku – to už je jiná.

Došla jsem k názoru, že je mi jedno, co kdo dělá jinde, jde mi jen o to, abychom my mohli žít v klidu v našem bytě. Je to náš domov a ten by měl být útočištěm, ale stále více lidí považuje soukromí jiných za něco, co nemusejí brát v potaz. Přesto mi ale někdy nedá, abych nevyjádřila, co si myslím. Avšak nedělám to často. Proč? Jsem unavená, protože těch, kdo nectí práva druhých, je pořád víc. Možná nemám pravdu, možná jsou jen víc vidět, protože ti ostatní mě „jen“ míjí…