řekla bych to jinak

Já si nemyslím, že by láska k mému chlapečkovi rostla postupně. Vždy´t jsem ho milovala ještě dřív, než byl vůbec počat. Ale... myslím, že jsem tu lásku správně neventilovala, nebo nevěděla jak na to. Např. po porodu (byl i trošku těžší) jsem byla 2 noci bez něj. Staraly se o něj sestřičky a mě to přišlo vhod. Byla jsem ráda, že mi ho vždy přinesou jen na kojení a pak si ho zase odnesou. Myslím, že to byla moje pohodlnost. Ale když ho nenesly moc dlouho, už jsem se po něm pídila. S každým otevřením dveří do pokoje jsem nadskočila, jestli mi nesou ten krásný, voňavý uzlíček. Teď si bez mého sluníčka nedokážu představit ani půl dne a to je mu už 16 měsíců.
Takže z mé zkušenosti soudím, že láska je tam od prvního okamžiku, jen nevíme jak na to.