Jak jsem se naučila milovat své miminko

Patřím mezi ty, kteří neponechávají v životě nic náhodě. Takže i naše miminko bylo plánované. Během těhotenství jsem pilně studovala všechno, co se týkalo příprav a příchodu miminka na svět....no prostě se že mě stala téměř "dokonalá matka čekatelka". Mimo jiné jsem se z té přehršle literatury dozvěděla, že milovat své čerstvě narozené miminko není takovou samozřejmostí, jak si většina matek představuje.

Když jsme se konečně dočkali naší Brambůrky (jak ji pracovně říkáme), všechno bylo jinak. Já,samostatná,vždy na všechno připravena žena, jsem byla v šoku. Ne že bych si snad nedokázala poradit s péči o toho miničlovíčka, jen se ta intenzita péče od mých představ poněkud lišila. No vlastně celá ta realita se tak nějak lišila...Nechápala jsem, proč když já padám únavou, naše miminečko nepadá se mnou, nevěřila jsem, že se dočkám onych magických 3 měsíců, kdy miminka přestávají trápit bolavá bříška, vlastně já nevěřila, že se dočkám následujícího dne...

Když se tak ohlédnu zpět do toho prvopočátku našeho soužití s Brambůrkou, nevidím tam na první pohled nic jiného, než nás dvě (tedy mě jakožto rozervanou matku a Brambůrků hovící si na mém těle) stojící, sedící, chodící, houpající... prostě to miminko, které jsem si těch dlouhých 9 měsíců pěstovala v sobě, se sice vyklubalo ven, ale se svou hostitelkou se rozhodně rozloučit nehodlalo. Tenkrát jsem se poprvé ptala svých kamarádek, zkušených matek, proč mě nevarovaly! Tady se hodí dodat, že všechny naše babičky, tetičky, dědečkové a jiní potencionální "hlídací a pomocníci" žijí momentálně na druhém konci světa (tedy spíše tam žijeme my).

V tom kolotoči všedních (pro mě spíše nevšedních) dní, jsem si ani nestačila všimnout toho, jak se můj vztah k našemu miminku vyvíjí, přetváří, mění.

Vlastně žila jsem jakoby že dne na den, těšila se na to, až ten nás drobeček bude větší, vnímavější, šikovnější, až si bude sám hrát, chodit a tak...prostě až se drobeček přerodí v drobka!

Nemůžu říci, že bych snad naše miminko neměla řada, ale jednoduše jsem se v té době přála sama se sebou, se všemi těmi povinostmi novopečené matky, že mi nezbylo příliš mnoho času zamyslet se nad svými pocity...a mám-li být upřímná, asi jsem v té době byla příliš zahleděná do sebe, do svých poporodních bolesti, probdělých noci, permanentní únavy a faktu, že si nemůžu ani dojít na WC či se v klidu osprchovat, aniž by to naše Brambůrka nekomentovala hlasitým řevem.

Prvním důležitým momentem v našem vzájemném vztahů byl JEJI první,druhý, třetí...každý úsměv. Ano, byla to ta důležitá odměna za to vše, co jsem JI obětovala. Ale udělala jsem to dobrovolně, řada a rozhodně jsem toho nikdy ani na minutu nelitovala. Od té chvíle se mezi námi začalo tvořit cosi, co nedokáži ještě ani dnes pojmenovat, neb slova jako "láska" jsou příliš přízemní, než aby to dokázala dostatečně vyjádřit.

Trvalo mi to pár týdnů, než jsem si uvědomila, že to nejsme jenom my, jako rodina, kdo si musí zvyknout a přizpůsobit se tomu "vetřelečkovi", ale stejně tak i on se náhle ocitl uprostřed našeho nového světa, nových tváří a nových obrazů, které se mu také nemusí hned na první pohled líbit a s nimiž se musí nejprve sžít. A právě proto je toto oboustranné seznamovací období tak náročné pro všechny zúčastněné. Současné je to ale něco neopakovatelného a úžasného, co nás posléze ženě k tomu, si TO ještě, nejméně jednou, v životě zopakovat.

A jak to u nás vypadá dnes, po více než šesti měsících takovéhoto soužití?

Myslím, že naše Brambůrka může být řada, že přežila (a stále přežívá) to naše věčně "okusování" a pusinkování na nejnemožnějších částech jejího nádherného, faldíkovitého, růžového, voňavého...tělíčka. Mnohokrát denně se pozastavují nad tím, jak může nějaká bytost být tak krásná, šikovná, zvýdavá... a to na nás ještě "nevybalila" zdaleka všechno!

Takže, milé maminky, nevěšte hlavu proto, že ještě pořád k tomu svému miminku NIC necítíte, nevěřte tomu, že tam NIC není, dejte tomu čas a počkejte až to "propukne v celé své kráse"!