Návrat s prázdnou náručí……

Většinou pokračuje těhotenstvím, porodem a tím, že si šťastný rodiče odnášejí domů miminko, kterému dala život jejich láska. Ale někdy ne. I dnes v 21. století, v době, kdy lidé létají do kosmu a dokáží měnit nemocné orgány za zdravé, se někdy stane, že na místo miminka zůstane rodičům prázdná náruč, pár fotek a jizva na srdci na celý zbytek života.

Minulost

Jsme spolu přes 8 let, vždycky jsme chtěli velkou rodinu. Máme 4 letého syna a rozhodli jsme se, že je správný čas zavolat na další mimko. Otěhotněla jsem téměř okamžitě. Těhotenství by mi mohla každá budoucí mamka závidět. Žádné ranní nevolnosti, otoky nohou, střídání nálad (i když v tom by možná můj muž oponoval), nic z toho nepříjemného, co potká většinu budoucích maminek. Samozřejmě jsem pravidelně absolvovala těhotenskou poradnu a tři ultrazvuky. Viděla jsem průřez jednotlivými orgány a kolem 4. měsíce jsem se dozvěděla, že nosím pod srdcem dalšího kluka. Od dětství jsem věděla, že můj syn se bude jmenovat Lukáš a tak o jméně bylo rozhodnuto. Těhotenství jsem si užívala stejně jako každá jiná mamka, připravovala výbavičku a plánovala, co všechno našemu dalšímu synkovi ukážu a co ho naučím. Náš prvorozený byl nadšený. Od první chvíle hlásil "Vybral jsem si bráchu," a tak když jsem mu potvrdila, že bude mít bráchu, vznášel se v oblacích minimálně jako my. Usínal mi s rukou na bříšku, povídal si s bráchou. Když ho prvně cítil kopnout, žil z toho několik dnů.

Do nemocnice jsem nastupovala týden před termínem, protože první porod byl císařským řezem. Po dvou dnech mi bez bolestí začala odtékat voda. Přesunuli mě na jiné oddělení, kde jsem v klidu prospala noc. Další den odpoledne jsem dostala první kapačku s oxytocinem. Stejně jako u našeho prvorozeného a stejně jako u něj mi to jen zvyšovalo frekvenci stahů a otvírání to nijak nepodpořilo. Když se do večera nic nedělo, poslali mě spát a partnera domů. Jenže to už jsem měla stahy po 3 minutách. Rady sestřičky, abych se vyspala a měla na následující den sílu, mi přišly poměrně humorné. V pět ráno jsem poslala pro partnera a 10.6. jsem v 8.25 přivedla na svět našeho druhorozeného syna Lukáše Pavla. Byl nádherný a nepodobný nikomu z rodiny. Oba jsme blonďáci a Lukášek byl tmavovlasý.

Strávili jsme všichni spolu kouzelné dvě hodiny, kdy jsem ho nakojila a vyprávěla mu, co všechno společně podnikneme. Potom šel partner domů, Lukášek na dětské, já na pokoj. Šokovala jsem sestřičky tím, že chci na záchod a do koupelny. Vstávala jsem necelou hodinu po tom, co mě přivezli. Poletovala jsem mezi maminkami tak, že se mě ptaly, kdy jsem rodila a na odpověď, že před 3 hodinami, na mě nevěřícně koukaly. Byla jsem naprosto v pohodě. Na rozdíl od prvního porodu jsem se mohla hýbat, mohla jsem si sednout, mohla jsem mluvit, aniž bych se opírala o zeď. Ty ženy, které rodily císařským řezem, mi rozumí. Oproti císařskému řezu je klasický porod "procházka růžovým parkem". Odpoledne přišel můj partner s naším prvorozeným a tak jsme si šli pro Lukáška. Starší brácha mu nabízel brambůrky a vzápětí bonbón, pak se pro změnu chtěl povozit na postýlce.

Kluci odešli asi po hodině, protože náš prvorozený je éro, které je schopné přestavět nemocnici během chvilky.

Nakojila jsem Lukáška a společně se sestrami ho umyla. Uložila jsem ho vedle sebe a nemohla se vynadívat na tu krásu. Kolem desáté v noci se probudil a začal plakat. Zkoušela jsem mu dát napít, ale nechtěl a tak jsem ho odnesla na dětské, protože jsem si myslela, že má ucpaný nosík, jak se po porodu často stává. Tam si sestra pod zářivkou všimla, že začíná modrat. Okamžitě volala jednoho doktora, pak druhého. Když si ho poslechli, usoudili že "nejspíš má nějakou infekci" a že půjde do inkubátoru. Stála jsem tam a nechápala co se děje. Když jsem viděla sestru jak s naším synem utíká na Jipku, hrozně jsem se vyděsila. Řekli mi, ať se přijdu zeptat za dvě hodiny, až udělají vyšetření. A nechali mě stát na chodbě s prázdnou postýlkou. Ta se už nikdy nenaplnila…

Udělali mi stěry, aby se zjistilo, jestli Lukášek nemá infekci ode mě a za hodinu už jsem byla na Jipce. Doktor mi mezi dveřmi řekl, že právě provádějí soubor vyšetření, aby zjistili, co se děje, a poslal mě si odpočinout. Volala jsem partnerovi, že nevím, co se děje, ale Lukáška nemám u sebe a kde je. Ležela jsem v posteli, koukala do stropu a zoufale se snažila pochopit, co se to děje. Asi na hodinu jsem usnula, protože,předcházejí tři noci jsem nespala. Ve čtyři už jsem byla znovu na Jipce. Vzali mě dovnitř a já viděla našeho syna napojeného na soustavu přístrojů. Byl to pohled, při kterém ve mně přestalo bít srdce. Nevím, jak dlouho jsem u něj seděla, hladila jsem ho a říkala mu, že musí bojovat, jak se na něj všichni těšíme a co spolu zažijeme. Mezi tím mi doktor řekl, že vyšetření příčinu neodhalila a tak převezou Lukáška do Prahy. Pak mě sestřička odvedla na pokoj. Ale nemohla jsem tam být společně s ostatními rodičkami a jejich dětmi.

Seděla jsem na chodbě, telefonovala s partnerem a čekala. Dala jsem mu číslo, které jsem dostala od doktora, abychom si zavolali do Prahy. Mezitím byla snídaně (kterou jsem bez povšimnutí minula) a vizita. Jen co doktor vkročil do dveří, hlásila jsem, že chci z nemocnice pryč. Zeptal se, jestli domů. Když jsem mu překvapeně odpověděla, co bych dělala doma, když mám syna v Praze a že pojedu za ním, prohlédl si papíry, zjistil, že nejsem ani 24 hodin po porodu a pokusil se mi vysvětlit, že by bylo lepší zůstat alespoň do druhého dne. Ale já byla rozhodnutá. Jdu za svým synem. Prohlédl mě a souhlasil.

Po nějakém čase mi volal partner - Lukáška vezou zpět na Kladno, ale nikdo mu nechce říct proč, že prý až primář oddělení. Přestože mě zneklidňovalo, že nám po telefonu nechtějí poskytnou žádné informace, uklidňovala jsem se. Je v pořádku, prohlédli ho a zjistili že je v pořádku. Tohle mu jednou budu vyprávět.

Nevěděla jsem, že mi ho posílají zpět umřít.

Primář si mě posadil proti sobě a jako první se mne zeptal, ke kterému gynekologovi jsem chodila. Když jsme řekla jméno, zatvářil se mírně udiveně a pak mi tichým hlasem sdělil že "Váš syn má inoperabilní kombinaci srdečních vad. Současná medicína s tím nedokáže Bohužel nic dělat." Rozhostilo se ve mně pusté prázdno. Slyšela jsem se, jak se ptám, jestli můžeme dělat něco jiného než čekat až umře. Jen zavrtěl hlavou.

Bez pláče a scén jsem zavolala partnerovi (který už byl na cestě). Když přišel, opět bez slz jsem mu sdělila, že nám Lukášek umře.

Když jsme k němu znovu přišli, byl kromě přístrojů napojen ještě na dýchání a nadopován léky, aby se nepral s přístrojem. Bojoval jak lev, boj, který nemohl vyhrát. Ujistili jsme se, že nic z toho, co bude následovat, ho nebude bolet a domluvili jsme se, že ho necháme odpojit od přístrojů. Přestože doktoři nás varovali, že klidně může přežívat několik dnů či dokonce týdnů, odešel ještě ten den. Do poslední chvíle jsme byli s ním ……

Z nemocnice jsem odešla hned z Jipky. Slzy přišly až po několika hodinách po prvním šoku. Prvně jsem jedla 4 dny po Lukáškově smrti a alespoň trochu spala po 5 dnech. Nebo to bylo obráceně? Nevím.

Uklidili jsme miminkovské oblečky, rozebrali postýlku. Vysvětlili prvorozenému, že bráška s námi moc chtěl zůstat, ale nemohl. Nevěřil. Nerozuměl. Takových nás bylo víc.

Jsem věřící, byla jsem předtím a jsem dále. I když "k tomu nahoře" budu mít pár otázek. Třeba co to má za smysl nechat dítě vyvinout se a pak ho nechat žít jeden den? Kde je smysl v tom "cpát" děti tam, kde je nechtějí a brát je odtamtud, kde je chtějí? Vím, že člověk nemusí rozumět všem Božím plánům, ale některým bych opravdu ráda.

Současnost

• Jsou to 2 měsíce, co náš syn Lukáš zemřel, a nám to přijde jako mnoho let.
• Už vím, že to jde přežít …..i když by jsem tomu nikdy nevěřila.
• Už vím, že existují genetické testy, které je možné si vyžádat.
• Už vím, že naše genetika je v pořádku
• A taky vím, že na podzim zavoláme další mimko, ale ne jako náhradu za to, které nám zemřelo.
• A hlavně vím, že i kdybychom měli ještě 10 dětí, navždy nás bude o jedno méně.