Jak se cítím sama

Mám vedle sebe skvělýho chlapa a dvouletou dcerku. Když jsme na podzim lonského roku začali mluvit o druhém dítěti, netrvalo dlouho a já byla těhotná. Bohužel naše štěstí taky netrvalo dlouho. Počkali jsme tři měsíce a kupodivu já znovu otěhotněla. Teď jsem ve 23. týdnu a jsem šťastná. Jenže jen do té chvíle než jdu zase na kontrolu k doktorce. Už v 16. týdnu jsem byla hospitalizovaná v nemocnici kvůli krvácení. Pak mi řekli: nízko uložená placenta. Doktorka si mě pořád zve na kontroly a pokaždé je to stejné.

Ale abych se dostala k tomu, proč se cítím tak sama. Můj manžel, jak jsem psala, je skvělej, můžu se na něj spolehnout. Jenže, nějak mi přijde, jako by se ho to vůbec netýkalo. Odveze mě k doktorce, když jsem byla v nemocnici, postaral se o dceru, ale vůbec se mě nezeptá, jak mi je nebo co mě doktorka říkala. Jako by vůbec neměl zájem o naše miminko.

Když jsem čekala naši dcerku, tak to bylo úplně stejné, žádný zájem, na moje přání šel k porodu a pak mi teprve řekl, že toho nelituje. Když měl naši dcerku v náručí, celý se rozplýval. Tak jsem si myslela, že teď bude projevovat větší zájem o moje těhotenství. Trošku jsem se zmýlila.

Mám z toho pocit, že chlapi dokud to mimčo nevidí na vlastní oči a nechovají jej v náručí, tak prostě pro ně neexistuje. Prosím, promiňte, vím, že jsou chlapi, kteří to prožívají se svojí manželkou všechno do detailu. Nechci se nikoho dotknout. Jen když jsem o tom mluvila s kámoškama, tak jsem od nich slyšela to samé.

Jak jste na tom vy?