Re: opravdu je to normalni - Můžu potvrdit :-)

Tak Iva mi mluví úplně z duše. Já mám pro změnu 2 kluky. Když jsem čekala prvního, bylo mi 24, manželovi 27 a nejevil o moje těhotenství moc zájem. Porod byl příšerný, kleštěma, manžel byl u porodu a prohlásil, že už by tam nešel.Týden po porodu musel odjet na 1/2 roku do zahraničí na služebku a jezdil po 2-3 týdnech na víkend.Syna měl určitě rád,mazlil se s ním, ale "zrovna se nepředřel". Když pak syn začal komunikovat a běhat, teprve mu docvaklo, že je ńáš a že ho miluje. Druhého syna jsem si vyžadonila já, manžel chtěl ještě počkat. ´Bylo mi 30, manželovi 33 a tak jsem si říkala, že to bude vnímat už jinak, protože ví, do čeho jdeme a jsme taky starší a zkušenější. A????....opět nic moc. Zájem o bříško minimální, spíš mi připadalo, že se mě občas zeptá neo všimne břicha spíš ze slušnosti.... Když jsme porodili, nepoznávala jsem ho. Tentokrát byl doma a tak si našeho druhého syna mohl užít naplno. Je z něho úplně "poprděnej", chodí se na něj koukat, jak spinká,dojatě říká, jak je krásnej. A ještě perlička: manžel by strašně rád ještě do třetice tu holčičku. No, nezabili byste ho? TI CHLAPI OPRAVDU ASI MUSÍ TO MÍMO VIDĚT NA VLASTNÍ OČI, JINAK JSOU MIMO A NECHÁPOU, CO SE TO S NÁMI DĚJE, KDYŽ NÁM ROSTĚ PUPEK. Takže Ivanko vydrž, až porodíte, budete šťastní jako blešky. Do té doby zkus manželovi říct, jak se cítíš, třeba se to zlepší. Buďme rády, že jsou Ti naši chlapi z těch mimísků hotový aspoň po jejich narození, někdo třeba nemá ani to štěstí..... HLAVU VZHŮRU !!!!!