Možná je dobře, že jsou jiní

Chlapi jsou prostě jiní, nevím nakolik to mají získané výchovou a nakolik vrozené, ale vyjadřovat emoce a dávat je najevo je pro ně nějak nepřirozené a ruku na srdce, myslím, že o to vyjadřování emocí nám asi nejvíc jde. To že nějaký tatínek to vezme jako úkol a vše pečlivě nastuduje takovým tím chlapským technickým způsobem, to nakonec jeho ženu moc nenadchne, naopak ji to třeba leze na nervy. Jenže emoce spojené s těhotenstvím jsou podle mě nepřenosné a i kdyby se nějaké na ně přenesly, nebudou natolik silné, aby je donutily dát je najevo. Porod, to už jsou obvykle natolik silné emoce, že ty mohou aspoň většinu mužů donutit k otevření a vyjádření. Mého muže tedy porod vždy donutil a bylo to krásné a opravdové a moc jsem si jeho kladné emoční projevy užívala, protože jinak s nimi celkem šetří. Plakat opravdově a zoufale jsem ho viděla jen, když nám umírala Milenka a to bylo taky o tom, že bolest byla silnější než všechny zábrany a co je zvláštní, přes pláč jsem u nás obvykle já, ale když jsem ho viděla plakat, najednou jsem já sama plakat nemohla, najednou jsem měla pocit, že nyní aspoň chvíli musím být já ta silná, co nepláče. Možná(je to jen taková úvaha) nám muži svým menším podléháním emocím umožňují, abychom je my ženy mohly tolik a tak silně prožívat. Kdyby v tom byli stejní jako my, třeba bychom spolu ani nedokázali žít.