Re: zdravá škola

Ahoj Ivano!
Samozřejmě že každou práci, která je k vykonávání, by měl ideálně dělat takový člověk, kterého ta práce baví a je pro ni zapálený, ať jde o banku nebo školu. I já nechápu, PROČ člověk, kterého děti otravují, vykonává práci učitele (MŠ, ZŠ či čehokoliv jiného). Ale na druhou stranu je jasné, že KAŽDÁ práce by měla být dostatečně oceněna. Zaslechla jsem dokonce jakési moudro (jen cípkem ucha, takže nevím, od koho pochází a píšu-li ho přesně doslova): "Bude-li stát dávat vyšší platy generálům nežli učitelům, nedivme se, že existuje válka." Stát dělá chybu, že neoceňuje tak důležité věci jako je mateřství, výchova, vzdělávání - ať prestižním postavením mateřství a rodiny, anebo výplatou učitelům, která by jasně učitelům dávala najevo: "Vážíme si Vaší práce, je velmi důležitá pro budoucnost naší země."
--- Jinak k Tvé teorii o vazbě mezi rodiči a školou (ze strany rodičů). Jistě, máš pravdu: určitě existuje řada rodičů, kterým je vzdělávání jejich dětí naprosto lhostejné, anebo jim je lhostejná osobnost dítěte, anebo jim je třeba lhostejné chování dítěte. --- Ale to, že se rodič ZAJÍMÁ o dítě, jeho chování, vývoj a vzdělání, ještě automaticky neznamená, že si tímto samotným zajistí, že s ním škola bude dobře spolupracovat.
Podívej. Já se o psychiku, chování, vývoj a vzdělávání svého syna zajímám velmi intenzivně, vlastně se dá říct, že ještě dávno před jeho početím. Nyní je v první třídě. Bydlíme na vesnici a jsme relativně chudí, takže padlo definitivní rozhodnutí, že bude chodit do "normální" školy, která je u nás na vsi (měl to 10 minut pěšky z domu). No, a byly problémy. Nebyly vinou špatné výchovy, vyplývaly spíš z povahy, psychiky našeho dítěte, jeho nesmělosti, nedostatečné zkušenosti s navazováním kontaktů. Nejprve bylo ubližováno jemu, bál se chodit do školy. Ředitel školy dobře zaspolupracoval, inspiroval synovy spolužáky k lepšímu chování. Ve chvíli, kdy se syn ocitl v "bezpečí", začal pošťuchovat a zlobit on. Podařilo se nám to upravit - ale strach ze školy a nedůvěra neustaly. To je jedna stránka věci. Druhá - spolupráce se školou. Ano. S ředitelem a jeho zástupkyní se nám jednalo velmi dobře. Je vidět, že mají děti rádi, a rozhodně nám velmi dobře vycházeli vstříc. Ovšem pak tu byly učitelky, které se se synem denně stýkaly (třídní uč., uč. hlídající na chodbě, vychovatelka). U nich ta spolupráce vázla. Já se snažila, co jsem mohla. Zajímala jsem se, syna jsem vedla a výchovně na něj působila, atd. atd. Ale ony neuměly dodržovat ani ty nejzákladnější zásady slušného chování. Jednak místo spolupráce se uchylovaly ke kritice - buď syna, nebo dokonce mě. Pro dvě z nich jsem byla úplná nula, nicka, nad kterou se povyšovaly bez špetky vcítění do mého syna. Když jsme měly spolu nějaká jednání, místo intimního místa záměrně jednaly v šatně, v přítomnosti nejen mého syna, ale i řady dalších dětí. Syn byl u nich "rarita", ještě nikdy se s podobným dítětem nesetkaly, a chovaly se místo s nadhledem a vcítěním poněkud hystericky a vztahovačně. Místo toho, abych u nich mohla nalézt bezpečí, radu, vcítění, nacházela jsem nepřátelství, odsouzení a rady, které nebraly na zřetel synovu povahu - tedy naprosto pro kočku. Takže jsme nakonec docházeli do školy vystresovaní oba - syn i já. --- Tak TOMU já teda NEŘÍKÁM profesionální přístup. ---
Od pololetí syn chodí do nové školy, přesně takové, o které se píše v úvodním článku - ZDRAVÉ. Byl dva týdny nemocný, takže dnes tam je teprve podvanácté. Je tedy předčasné dělat úplné závěry. Nicméně rozdíly jsou patrné už i teď. Syn do školy chodí radši. Po nemoci dokonce měl možnost jít domů hned po obědě - vybral si družinu do 16.00. Třídní učitelka je pohodářka - byla jsem přítomna na jedné jejich společné hodině. Žádný křik a napomínání, žádné vyhrůžky (syn na své první škole dostal pětku jen proto, že byvše rozradostněn zprávou, že půjdou o tělocviku ven na sníh, začal rošťačit a výsledky matematické "písemky" vykřikoval nahlas). Jeden chlapeček je evidentně hyperaktivní - místo poznámek a napomínání si ho prostě tak trochu přivinula k sobě a výklad ve skupince na koberci pokračoval nerušeně dál. Když nastal mírný problém (samozřejmě že syn na sebe chtěl upoutat pozornost i v nové škole - což je koneckonců i důkaz toho, že se tam cítí bezpečný), učitelka se se mnou taky radila - či spíše snažila se mě navést, jak na něj zapůsobit - ale SE VCÍTĚNÍM do dítěte, s pochopením jeho problémů ---- tedy jako PROFESIONÁL. Jako s takovým pedagogickým sborem - jestli se mi to "nezdá", a jestli jsou takoví všichni na té škole (v což věřím) - se bude spolupracovat mnohem lépe - a věřím tomu, že se budeme cítit lépe všichni - syn, já i ta učitelka (protože evidentně ví oč běží i u problematičtějších dětí a nenechá se vyvést z míry nějakými "odlišnostmi" od průměru).
M.