Dítě nežije náš život

Článek se mi moc líbil, už proto, že sama se s podobnými potížemi potýkám dlouho. Syn má obrovské potíže a pro mě byl šok, jak se měnily přístupy, když jsme zkoušeli změnit školu. Na několika školách nám řekli, že dítě je "morálně a vývojově" narušené a že nemají zájem, jinde nám slušně řekli totéž, jedna paní třídní nám řekla, že ona to tedy zkusí - následně (aniž by dítě viděla) "připravila" třídu na to, že tam příjde chudák nový chlapec, kterému bude zapotřebí moc pomáhat a nepůjde mu to a nikdo by se mu nesměl smát... V první hodině chudák nový chlapec dostal jedničku, ve druhé pochvalu, ve třetí jedničku, pak napsal těžký diktát jako jediný bez chyby - a pak si to s ním děti vyřídily "ručně" - ne, že bych se jim divila...On ten nový chlapec totiž neměl potíže s prospěchem, jak tvrdila původní škola, ale se spolužáky. Na další škole vzala paní ředitelka dítě, odvedla ho za ruku pryč, strčila do třídy a nám řekla:"Tohle mi podepište, ale honem - já musím do výuky!" Máme novou školu, nové kamarády a taky nové potíže - zapomínáme úkoly a podobně, ale taky máme moc rádi novou třídní a máme komu telefonovat, když jsme nemocní. Jak vidět, větší problém u nás byla "nálepka", než samotné dítě. Tím nechci potíže "shazovat", ale je jasně vidět, že přístup okolí může dítě "podržet", ale i srazit - přesně, jak to bylo v článku.