Dítě nežije náš život

Musím připustit, že všechy mají problémy. Děti samotné by však byly většinou docela spokojené, nic moc jim neschází, žádný problém nepociťují. Pokud jsou nespokojené, tak proto, že cítí, že my, jejich důležití dospělí, si děláme starosti, mají pocit, že nás trápí, že nenaplňují naše očekávání, že by mohly přijít o naši přízeň a lásku.

Podnět k návštěvě poradny tedy vychází od dospělých a je vyvolán tím, že jsme znepokojeni situací dětí, nelíbí se nám, co dělají, jak se vyvíjejí, strachujeme se, co bude dál. My dospělí konstatujeme problém a odvádíme dítě do odborného pracoviště a očekáváme, že tam je vyšetří a následně „spraví“. Sami přitom sedíme v čekárně a čteme časopis – jsme tady přece kvůli dítěti.

Jenže já musím konstatovat, že se dospělí výrazně podílejí na vzniku těchto potíží. V řadě případů je způsobují, často je dokonce vytvářejí zcela. Některé připomínají virtuální realitu. Dítě je smutný hlavní hrdina jakési hry, kterou nevymyslelo, nechápe ji, nemůže ji plně ovlivnit, nemůže dost účinně odmítnout účast na představení. Mnohé takto vzniklé problémy pokládám za zcela banální z hlediska kontextu vývoje dítěte. Dospělí jim však dodají patřičnou závažnost a význam.

Možná je to tím, že mnohdy nemáme vůbec jasno, co pokládáme za důležité. V únoru přišla do poradny maminka se synem z první třídy, jehož problém podle mého soudu tkvěl v tom, že nebyl schopen napsat jediné diktované slovo správně, v každém vynechal alespoň jedno písmeno a navíc řadu háčků a čárek, také měl problémy se čtením. Tento zásadní problém mu při postupujících nárocích a vyšším tempu zcela znemožní využívat komunikativní možnosti psaného textu. Ovšem paní učitelka a posléze i rodiče systematicky kritizovali sklon písma, časté psaní písmen pod a nad linku a nepřesné dodržování velikosti písma!

Jestliže však má žák základní nedostatky, které není schopen odstranit bez pomoci dospělých, neměli bychom si vymýšlet kosmetické problémy, protože hrozí nebezpečí, že neodborníci (rodiče) soustředí svou pozornost a čas právě na nepodstatný detail, zatímco závažný problém jim unikne mezi prsty.

Znamená to, že se nemáme nezávažným problémem vůbec zabývat? Nikoliv. Jde jen o to, že v takovém případě musíme sdělit jasné slovo. Sklon písma je také problém, ale teď soustředíme podstatnou část energie na rozvoj fonematického sluchu, fonemického uvědomění, budeme zpříjemňovat a trénovat čtení.

Piš lépe!

Nebo např. „krasopis“. Nesmějte se, prosím. Kdo má děti školou povinné, ví že se nejedná o připomínku minulého století. Dost dětí v prvních ročnících základní školy přichází do poradny s tím, že ošklivě píšou a učitelé i rodiče se znepokojují, zda se nejedná o poruchu psaní, tzv. dysgrafii. Doma jsou tyto děti trápeny psaním nanečisto, přepisováním, opisováním, výtkami, jejich sešity jsou od první třídy „vyzdobeny“ větami Piš lépe!, Snaž se!, Přepiš!, Drápeš! apod. Škola si kdysi vytvořila jakási pravidla, která se týkají již zmíněného sklonu písma, tvaru a velikosti konkrétních písmen a následně nutí děti, aby tato pravidla dodržovaly. Většina to bez problému nebo alespoň jakž takž zvládá, některým to dělá značné problémy.

Máme pak trvat za každou cenu na dodržování těchto pravidel, která jsou zcela umělá a necítí se povinován dodržovat je nikdo z dospělých – snad s výjimkou učitelů – a nemá s tím v životě žádné problémy? Opravdu je nutné, abychom děti trápili tím, že jim za horší písmo červeníme sešity, necháváme je přepisovat texty, vytrháváme listy, zapisujeme pětky, zlobíme se na ně, odpíráme jim za to svou přízeň...?

Má snad na druhé straně škola nechat být dítě, které ošklivě píše, nedodržuje předepsaný sklon písma a tvářit se, že je to úplně jedno? K čemu by pak byla pravidla?

Místo krasopisu komunikace

Nezbývá mi než zopakovat, že pravidla nezpochybňuji, jsou velmi důležitá proto, abychom spolu mohli žít a vycházet, nepodceňuji ani krasopis. Bráním se však tomu, aby nám kvůli striktnímu dodržování tohoto pravidla o krasopisu unikaly z hlediska rozvoje dítěte mnohem závažnější dovednosti. Uvedu jediný příklad. Místo krasopisu bych zavedl hodiny komunikace.

A tak bych se přimlouval, pokud mají děti trvalejší potíže s velikostí, tvary a sklonem písma, netýrejte je za to. Snažte se, aby měly písmo lepší, ale nekažte jim kvůli tomu radost ze vzdělání a ze života. Neříkejte jim v sešitech, že za nic nestojí, nedávejte jim pětky, netrhejte jim doma sešity, nemračte se na ně, když snad z krasopisu dostanou horší známku. Hledejte způsob, jak jim pomoci, aby dokázaly psát, jak potřebují. Když se naučí psát hezky, je to dobře, když se nenaučí, vůbec nic se neděje.

Problém se psaním vytváříme zcela jednoznačně my dospělí. Tak ho nepřenášejme na dítě. To má svých starostí dost.

Možná namítnete, že rodiče by z krasopisu vědu nedělali, ale paní učitelka na něj klade značný důraz. Pak musíme jako veřejnost naléhat na vzdělávací systém i na konkrétní učitele, aby víc rozmýšleli, které dovednosti jsou opravdu důležité a potřebné pro život dítěte i pro život dospělého v 21. století. Garantuji vám, že krasopis se mezi nimi neobjeví. A pokud si snad škola nedá říct, musíme jako rodiče své dítě chránit.

Přetěžování z nedostatku změny

A co třeba dětská živost, neklid, nesoustředěnost? Umíte si představit, jaké to je sedět celou vyučovací hodinu a střídat chvíle, kdy se nic neděje, protože právě čte Pepík a po něm Ivanka, pak se nic neděje, protože Honzovi nepíše pero a paní učitelka zjišťuje, proč Ivan strčil do Karolíny... Nemůže se povídat, jen se musí sedět. Pak přijde přestávka, děti zůstávají sedět a způsobně pořádají svačinu, případně o velké přestávce musejí ukázněně korzovat ve dvojicích po chodbě. Za nepovolené honění dostávají poznámky. Proč si nemohou hrát, povykovat, lítat, hrát ping pong, házet míč do košů, cvičit na ribstolech, které jsou instalované na chodbách celé školy? Protože by se mohly zranit! Jakkoli jde o vážný argument a učitelé by v tomto směru zasluhovali naši větší podporu, z psychologického hlediska je podobný přístup zavrženíhodný. Neklid dětí je uměle vytvořen školou nebo alespoň výrazně ovlivněn. Nezabývejme se pak v poradně dítětem, ale podmínkami, ve kterých žije a vzdělává se. Je totiž známo, že přetěžování z nedostatku změny, patří k těm nejzávažnějším. Podobně jako škola se chovají i rodiče, když se sami dobře baví se známými a nečinné, nudící se dítě pouze zklidňují: Seď tiše!, Mlč!, Ještě chvilku buď zticha!, Jsi už velký, tu chvilku to přece vydržíš! Sám velice dobře vidím, jak náročné je pro řadu dětí čekání v poradně v době, kdy mluvím s rodiči. Přestože jsou v herně, opakovaně přicházejí se smutnýma očima, jestli už to skončí a jestli půjdou domů.

Ani se mi nechce připomínat, jak citlivě dítě reaguje na vztahy mezi dospělými. Vnímaví rodiče dokážou velice dobře popsat souvislost mezi problémy v rodině, změnami ve vztahu k paní učitelce a případně spolužákům a problémy s dítětem. Dítě reaguje úplně stejně jako dospělí. V noci se budí, ráno je bolí břicho, hůř se soustřeďuje, učení mu neleze do hlavy, je utlumené nebo naopak hrozně zlobí, dělá vylomeniny a psí kusy, upozorňuje na sebe.

Netolerance vůči odchylkám

U další skupiny klientů vznikají problémy jako následek obecnější netolerance dospělé společnosti vůči odchylkám, odlišnostem, vůči jiným životním cestám. Vůbec nemám na mysli začlenění dětí s postižením nebo s jinou barvou pleti. Mám na mysli netoleranci vůči jedinečným charakteristikám každého dítěte, tedy vůči charakteristikám, kterými se jedinec liší od ostatních a od představ, které my dospělí o dětech máme. Kolik už jsem viděl poznámek, že se dítě nehlásí, že je pasivní, rodiče si stěžují, že jejich dítě nemá žádnou ctižádost. Na druhé straně se nám dospělým nelíbí, že je dítě ctižádostivé, aktivní, nápadné. Hodnocení stejné vlastnosti se mění v průběhu doby. Když je kluk aktivní v průběhu školní docházky, patrně bude nosit poznámky, protože svou aktivitu občas přežene a bude hyperaktivní. Během doby se nám podaří srovnat ho podle školní normy a v dospělém životě ho pro změnu začneme kritizovat za to, že je málo aktivní, dravý, průbojný. Dívky naopak zpravidla povzbuzujeme k větší aktivitě a když jsou posléze aktivní, tak bychom si zase přáli, aby „panenky seděly v koutě“. Starosti dělá dítě, které se učí číst pomalu, ale i to, které jde do první třídy a už umí číst!

Přitom v dospělém životě najde dobré uplatnění každá vlastnost. Existuje nepřeberné množství životních rolí, pracovních příležitostí a každá vyžaduje poněkud jiné charakteristiky. Co s pojišťovacím agentem, který je nemluvný, co s netrpělivým archivářem, který nevydrží sedět na jednom místě? K čemu by byl v poradně upovídaný psycholog, který nepustí klienta ke slovu? Když nalezneme vhodné uplatnění a pak není nejmenší problém ani s diametrálně odlišnými vlastnostmi.

Každý jen trochu vnímavý dospělý musí také vidět, že k jednomu cíli vede mnohem více cest než ta jediná, kterou my pokládáme za správnou a kterou pochopitelně dítěti vnucujeme. Dospělí mají svoji představu, jak se má dítě správně rozvíjet, co má dělat, jak se má chovat. Když těmto představám nevyhovuje, pokládáme toto odchýlení od našich představ za problém nebo až za poruchu. Přitom nepochybně jasně kolem sebe vidíme, že dobré životní uplatnění může najít každý člověk.

Já jsem například přesvědčený, že pro dítě je nejvýhodnější absolvovat veškeré stupně vzdělání jedním rázem. Uvědomuji si úskalí, která přináší zaměstnání, rodina, zkušenost s pravidelnými příjmy... Proto to také rozmlouvám těm, kteří říkají, že teď nechtějí studovat, až někdy později. Ovšem na druhé straně cítím, že i drobné posuny ve zralosti člověka přispívají ke zkvalitnění přístupu ke vzdělání. Někdy si dokonce říkám, jestli by na některé obory vysokoškolského studia neměla být povinností alespoň jednoroční pauza po maturitě, kterou by dotyčný jedinec naplnil zaměstnáním. Cesty ke vzdělání jsou křivolaké a je velmi obtížné předpovědět u konkrétního člověka, která cesta je právě pro něj nejvhodnější.

Je pravda, že tato ničím neodůvodněná netolerance se netýká jen našeho vztahu k dětem. Pokládáme za podivína i člověka, který celý rok jí chleba s máslem, aby našetřil na další zahraniční cestu. Stejně divně pohlížíme na rodiny, kde nemají televizi, i na lidi, kteří do úmoru pracují, aby byli bohatší. Zatím jsme se jen velmi málo naučili přijímat odlišnosti.

Kolik problémů vzniká jen proto, že rodiče mají představu, že druhé dítě bude úplně stejné jako první. Přitom každý rodič, kterému se narodí druhé dítě, by měl být připravený na to, že může být zcela jiné než první. Přesto že má stejnou maminku a tatínka a vyrůstá ve stejném prostředí. Je mi líto dětí, které rodiče několik let vychovávali stejně jako staršího sourozence, než si povšimli, že mladší je výrazně jiné.

K menší toleranci vůči odlišnostem přispívají i odborníci, kteří s neobyčejnou lehkostí již léta označují jinost, jinakost, odlišnost, nestejnost za poruchu, nemoc, úchylku. Když někdo nejí maso, vařenou mrkev, nepije rum či horké mléko, nepohlížíme na něho jako na člověka trpícího poruchou. Když dítěti nejde bruslení, snaží se rodiče naučit je to, nebo toho nechají. Nevšiml jsem si, že by chodili k lékaři nebo k psychologovi. S některými osobnostními charakteristikami a zejména s konkrétními školními dovednostmi je to jinak. Když se dítě častěji rozpláče, když je vázané na maminku, když je živější, stydlivější, nechodíme daleko pro nálepku poruchy. Podobně, když se obtížněji učí číst, když píše ošklivější písmenka, když nechápe pojem čísla. Značkování může mít pro dítě závažné negativní následky. Navíc v řadě případů jde pouze o diagnózu, schází sebemenší snaha dítěti jakkoli pomoci s problémem.

Jiný nerovná se porušený

Stále víc mě v poslední době trápí problém tzv. specifických poruch učení. Kolik je dětí, které mají větší či menší obtíže při osvojování čtení a psaní. Nepamatují si některé písmenko, zapomínají háčky a čárky, zaměňují a-o, m-n, obtížně skládají slabiky do slov... Myslím, že je zcela normální, že když se něco nového učíme, čas od času narazíme na překážky, jejichž překonání nás stojí hodně času a energie. Jenže my v poslední době bez velkých rozpaků označujeme tyto překážky za poruchu čtení – dyslexii, poruchu psaní – dysortografii nebo dysgrafii. Stále ještě nevíme, že se jedná o poruchu nervového systému, naproti tomu už víme, že nervový systém je jiný a jinak funguje. Jenže být jiný neznamená být porušený. Možná odlišnost způsobuje komplikace ve čtení a přináší jiné výhody. Proto se také můžeme setkat s názory, že třeba dyslexie je dar, že sice dítěti cosi ubírá, ale na druhé straně má možná zase vynikající schopnosti v jiné oblasti. Část patrně nemusíme popírat, něco je dáno odlišným tréninkem těchto dětí a něco je mýtus. Uvádí se například, že mezi dyslektiky jsou častěji výborní architekti. Je to možné, pravda je ovšem taková, že i mezi nedyslektiky jsou výborní architekti. Nezdá se, že mezi dyslektiky by jich bylo výrazně víc.

Ne všechny dětské problémy způsobí dospělí. Je jisté, že děti mají závažné problémy, které jsou jen jejich, vznikají na základě osobnostních charakteristik, zděděných dispozic. Kdyby se nám podařilo alespoň nepatrně zmenšit počet těch, které jim způsobujeme my, znamenalo by to značný přínos ke zlepšení duševního zdraví mladé generace.

Nemyslím si rovněž, že je úplně všechno jedno a že bychom měli nechat volný průběh úplně všemu, co si dítě zamane. Ovšem dítě nežije náš život, ale svůj. My bychom měli vyvinout snahu porozumět jeho možné životní cestě a maximálně mu na ní pomoci. Domov ani škola nesmějí být místa, která svazují jeho rozvoj.