Re: Zase nepochopení

Nedostala jsem se k netu, takže až teď. Jeno, ano, život Tvůj nebo spousty lidí se po většinu svého běhu MŮŽE skládat převážně z věcí, které lze ovlivnit. Ale, jak píše později i sama Daria, někomu je dán nějaký handicap, se kterým se může prát až do rozedrání těla - ale třeba s ním i přes všechnu snahu nikdy nedokáže to, co mohou dokázat lidé bez handicapu - a po čem sám třeba touží.

--- Budu tedy osobní. Já totiž nikoho takového neznám osobně. Mám handicap - velkou citlivost. Jó, už mi tady někdo mezi řádky naznačil, že se asi "moc lituju". Prdlajs lituju. To je prostě holý konstatování. Všechno si totiž prostě moc beru. Nejde říct si - ne, na to nebudu myslet, nemá to smysl, stejně to nevyřeším. Tedy - učím se to, ale jde to jen V NĚKTERÝCH věcech. (Celkem mi to jde třeba ve vztahu s matkou; odložit problémy na někdy a neřešit je hned - žít svůj život a vztah s ní řešit, až "někdy", buď když je to aktuální, nebo když to dostatečně nazraje a tak.) Ovšem když mě každá "blbina" vykolejí, je pak těžký žít "normální" život tak, jak ho zná většina průměrných lidí. Těžko můžu mít třeba dvě děti, těžko bych mohla bývala s dítětem, ještě ke všemu dost "pracným", stíhat při mateřské pracovat, těžko zvládám spoustu věcí. Můj skutečný život se pak diametrálně liší od toho, jaký život bych žila, kdybych tak citlivá nebyla - mezi to počítaje i ty děti, které si už tím pádem musím odepřít:-((( Samozřejmě že všechny situace, do kterých se dostávám, se snažím řešit aktivně - tedy vybírám ta řešení, která se mi zdají nejlepší - anebo ovšem taky "nejméně špatná". Snažím se podnikat všechno, abych nezatrpkla (mimo jiné mi svědomí velí dát synovi do života co největší dávku víry a optimismu, takže tato výchovná kůra působí i na mě docela blahodárně). Vyhledávám příjemné aktivity, snažím se, abychom i já, i manžel i syn byli co nejspokojenější, takže vyhledáváme různé výlety, výstavy a divadla (dle stavu financí) atd. atd. Se svojí slabostí se snažím bojovat - jenže je to jako boj s větrnými mlýny: na jedné straně se vybičuju k horečné aktivitě - a na straně druhé mi dojde dech a já selžu. Jinými slovy - můj handicap, který bych nejradši popadla za flígr a vyhodila z okna - můj handicap mi přisoluje život dnes a denně, dnes a denně se střetávám s jeho neblahými účinky, dnes a denně bojuju, abych zachovala maximum z toho minima, které je mi "dovoleno" mít. --- Plácám se v tom svým životě, vyvíjím se, měním se, pracuju na sobě - ale ani zdaleka nemůžu říct, že "bych měla život ve svých rukách" - to teda nemám, kdybych měla, tak bych pro sebe vylosovala úplně jiné vlastnosti, které by mi dovolily mít tři děti, domácnost naklizenou jako klícku, manžela uvolněnějšího (momentálně je tak laskav, že mi dost pomáhá), nad mojí ctěnou problematickou matinkou přívětivý nadhled atd. atd. Jinými slovy řečeno - i když i nyní vybírám z různých alternativ - zdraví mi žádná z nich nepřinese - a tudíž mi žádná z nich nenahradí ty hodnoty, které jsem ctila a dodneška ctím a s jejichž ztrátou jsem se dosud nevyrovnala. Z těch ztrát jsou samozřejmě nejpodstatnější děti - děti, které jsem tak toužila mít dvě nebo tři nebo klidně čtyři, prostě několik, aby nebyly samy, aby jim bylo veseleji. To je věc, se kterou jsem se zatím ještě nesmířila. Vím, že bych další dítě už nezvládla, takže vím, že žádné už nebude - ale je to pro mě rána, která začne krvácet vždycky, když vidím batole s usměvavou mámou, když slyším od kamarádek, kolik mají dětí, když si začnu prohlížet fotky ze synova miminkovského věku, když oko zabrousí na pulty s miminkovskými věcmi;-(((

--- U mně tedy nikdo nemůže uspět s poučováním, že "si vládneme svými životy".
A ovšem že nejsem sama. Znám jednu, jejíž rodiče byli rozvedení, měla velice pohnuté dětství (do detailů to zas až tak neznám) - vždycky toužila po velké rodině (a samozřejmě šťastné). Tenkrát, kdy jsem ji znala, měla v průměrném bytě 3+1 ŠEST dětí (a toužila po sedmém). Ale manžel - manžel se za ně styděl, měl tendenci ji mlátit (nakonec prozatím přestal), byl jí nevěrný, byl velmi sobecký - na školu v přírodě nebo lyžák peníze nedal, ale nový počítač si pořídil apod. Zkrátka - chudák holka NEMĚLA ANI PONĚTÍ, jak vypadá klidné manželství, neměla ani tušení, že ten ha... byl pěkný sobec a že měla právo po něm žádat i třeba ty peníze na ty děti apod. NEMĚLA KDE SEBRAT INFORMACE - jak pak mohla žít lepší život???
A když už ne TAKTO pohnuté osudy, pak samozřejmě věci, kterého mohou potkat každého z nás - mé mámě milovaný manžel umřel v dvaapadesáti (mě bylo 16), mé kámošky máma umírala na rakovinu právě v době, kdy se kámošce narodila dcerka (a druhá babička bydlí 300 km daleko), můj strýc se třemi dětmi - první syn je rozvedený a bývalka naočkovala společného syna k nerespektu vůči otci, tj. bráchanec syna už několik let neviděl; druhý syn už několik let má partnerku, jsou spolu šťastní, ale ona nemůže mít děti a zatím se jim přes léčbu nedaří otěhotnět; dcera je trochu méně chytrá, dala se do party s ne zrovna dobrou kamarádkou a ta ji přitáhla k pití, takže je závislá na alkoholu... Mám pokračovat? Myslím, že ne...

--- I já se těším z toho pěkného, co mi život nese (dneska mi synáček dal k svátku barevný obrázek - a to i přesto, že kreslí k smrti nerad:-))))), snažím se nemyslet na ošklivé věci, když to jde - ale když to nejde, tak si holt oddřu či vytrpím svoje. Naopak pro mne bylo poznání, že je NORMÁLNÍ, že si nemůžu plně vládnout svým životem, velmi, velmi úlevné. Když přijdou komplikace, není to lehké - ale je to lehčí, když vím, že smím bojovat "jen" v rámci svých možností a že "nemusím" nutně dosáhnout kvalit nehandicapovaného člověka. Snažím se o co nejlepší výsledky - ale když to nejde, vím, že se s tím musím smířit. Dokud jsem měla pocit, že "jsem plně odpovědná za svůj život", bylo to jedním slovem HROZNÉ. (Ostatně, ve skutečnosti pozoruju, že se čím dál častěji obracím k Bohu - ve chvílích, kdy trpím, ho prosím o štěstí, ve chvílích štěstí mu za ně děkuji... A to jsem nekřtěná ateistka:-) )

Takže tak. Pokud ze mne tady cítíte zatrpklost, pak je to pravděpodobně z toho důvodu, že jsem zatím ještě nepochopila, co jako pozitivního mám těžit z toho, že nemůžu dokázat to, co jsem vždycky dokázat chtěla, a že můj syn vždycky bude "sám", tedy bez sourozence:o))

M.