Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

Mají kde bydlet, mají kde pracovat, jsou nadprůměrně placeni. Nejsou to tedy žádné "socky", ale ani ti, co si mohou dovolit paní na hlídání nebo paní na úklid. Což znamená, že jakmile začnou fungovat jako rodina, musejí spoléhat hlavně sami na sebe.

"A právě v tom je ten problém," povzdechne si Marcela (pseudonym skutečné osoby), jinak třicetiletá úřednice. Se svým o dva roky starším přítelem má čtyřletý (prý pohodový) vztah. Svatba? Dítě? Nic takového v dohledné době nehrozí. "Nechci do předčasného vězení," říká tato mladá žena. V zásobě má zkušenosti nasbírané od spolužaček a kamarádek, toho času na mateřských dovolených. "Navenek se snaží působit jako šťastné maminy, ale to je jen maska. Pod ní jsou deprese - z toho šílenýho stereotypu. Pořád jen pečovat a opečovávat. Dítě, manžela, dítě, manžela. A pak jim nezbývá ani vteřina na sebe. Ne, to bych nevydržela. Do toho fakt nejdu."

Marcela reprezentuje typ žen, které nemohou při péči o domácnost příliš spoléhat na pomoc příbuzných. Rodiče má 350 km od současného bydliště a žádná hodná teta na případné hlídání prostě neexistuje. Matka jejího přítele bydlí ještě o sto kilometrů dál. "Dejte mi pokoj se svatbou a s mateřskou, nejsem blázen," trvá na svém.

Těžko předvídat, jaké pokračování bude mít její příběh. Nechme ho tedy přerušený. Vždyť i jeho nakousnutá část dává odpověď na to, co pobuřuje některé "konzervy", k nimž se - v zájmu zachování lidského rodu - hrdě hlásím. Proč nemít děti? Prostě proto, abych se nestala vězněm! To neříkám já, ale oni, vlastně ony.

Pokrok se nedá zastavit. A sotva někdo něco udělá s tím, že dorůstají generace žen, kterým se nechce trávit měsíce a roky pobíháním mezi postýlkou a plotnou. Ne že by nechtěly mít děti, ale obraz totální služky a pečovatelky je děsí. A tak to odkládají.

Pokud někdo z vás dočetl až sem a má chuť mě obvinit, že všechnu vinu za "krizi rodiny" chci hodit na ženský rod, dovoluji si ho požádat o strpení.

I muži totiž mají své mouchy. David (taktéž pseudonym skutečné osoby) má stejně jako Marcela pohodový vztah se svou dlouholetou přítelkyní. Do ženění ani do dětí se mu také nechce. I on má strach ze změny životního stylu. A je pozoruhodné, že se rovněž obává nového, řekněme vězeňského pocitu.

Když se ho ptám, jak by zvládal otcovskou roli živitele, začne mluvit o "kouli na noze". Kupodivu i David čerpá z přenesených zkušeností (bratranci, kolegové z práce, kamarádi). "Když si pořídíš dítě - jedno, dvě, tři, tak už nemůžeš vypřáhnout. Ať se děje cokoli, musíš podávat stabilní výkony. Nejde živořit bez peněz. Jak je rodina, pořád se něco shání. Prachy, prachy, prachy. Znám to sice jenom z vyprávění, ale je mi z toho zle. Je to takovej krysí závod. Většinu dne v práci, po kšeftech, čas na život nemáš a jednoho dne se zhroutíš..."

A teď mi řekněte, co s tím?

Nevím, třeba jsem jen zkoumal divnou ženu a divného muže. Třeba je to tím, že jsem je oba potkal v Praze, v tom prapodivném městě plném utečenců z českého a moravského venkova. Třeba jsem sáhnul do extrému... Jestli by se ale poznatky M. a D. o rodinných povinnostech měly shodovat s poznatky většiny mladých mužů a žen (děs z vězení), pak to s námi nemůže dopadnout dobře.

Časem určitě někdo vymyslí nový systém, v němž si kandidáti rodinného života vyjdou vstříc k oboustranné spokojenosti. Já bych pro začátek navrhoval pravidelnou výměnu zmíněných vězení (můžete dát do uvozovek). Pro ženy i muže to bude jistě obohacující. A k tomu si ještě dovolím zvolat: pryč se stereotypy!