Otcovské fejetony: Když je všechno super

Míval jsem takovou úchylku. Vadila mi všechna nadprůměrně rozšířená slova. Vydal jsem si zákaz: nebudu je vyslovovat, nebudu je psát. Nebudu jako oni!

Kdysi jsem takhle ignoroval „boží“. Nešlo mi na rozum, proč tohle slovo někdo používá v souvislosti s automobilem sovětské výroby nebo s člověkem, o němž jsem byl přesvědčen, že je to idiot. „Boží je koží,“ vykřikovala jedna moje spolužačka na pomaturitním setkání v kolínské restauraci Na Rychtě, ale to jsme v sobě měli šest piv a dvě malé zelené.

Když se před pár lety začal mezi lidmi rojit „super“, slíbil jsem si, že musím nějak ochránit nejen svůj slovník, ale hlavně svoje děti. Jak? Zacpu dveře, okna, vypnu rádio, prodám televizi, přestanu kupovat noviny. Naivní plány. Nic z toho jsem neudělal. Pro dobrý pocit jsem si alespoň dával bacha na hubu. A něco mi to připomnělo.

Moji rodiče to taky tak dělali, ovšem v dobách, kdy byl „super“ vzácností. V kurzu byl spíš „standard“. Pokud jsou mezi vámi pamětníci, nechť vzpomínají se mnou.

Pamatujete si na výrobek z mladoboleslavské automobilky - Škoda Octavia Super? Vůz, který se vyráběl začátkem 60. let, vlastnil taky můj děda. Světle fialová barva, polokožené sedačky, nad zadními světlomety tehdy módní křidýlka. Z dětství si také pamatuji na Super benzín. Můj táta ho však nekupoval, nám stačil Normál nebo Speciál. A když jsme u auťáků, musím zmínit i motorový olej Super Mogul. Ani na něj jsme nejezdili, znám ho jen ze samolepek, které jsem jako kluk sbíral. Pak se mi ještě vybavuje Superpohár, trofej, o kterou hrály nejlepší fotbalové kluby studenoválečné Evropy. A dál už nic. Co by taky člověk čekal, blbá doba, tak jakýpak super.

Udělám střih v čase a nestačím se divit. Dlouho jsem si myslel, že hodnocení „super“ si zaslouží jen to, co je opravdu Něco. Ta prokazatelně nejvyšší kvalita. Horní patro pomyslného mrakodrapu.

Náš všední den však svědčí spíš o opačném přístupu. Několik mladých lidí, kteří pár týdnů zpívali v jedné televizní soutěži se pyšní nálepkou SuperStar. Někteří z nich mají docela příjemné hlasy, avšak SuperHlas zní jinak.

„Tak to je super,“ vykládají lidé na ulici a před ústy mají mobilní telefony. To samé se opakuje v metru, v tramvaji, v autobusu, na pracovištích, v obchodech, na přísně utajených schůzkách. Se zmíněným slovem si pohrávají reklamní kreativci, různí propagandisté i recenzenti. Je to super. A je to únavné.

Minulý týden jsem kapituloval. Přestože jsem ucpal okna a všechny škvírky, super se vyskytl v našem dětském pokoji. „Jééé, Eli, to je supééér,“ vykřikla na svou sestřičku skoro pětiletá Karolínka, když dostala k svátku domácí trampolínu. Vlastně SuperTrampolínu.

Říkám, že děti jsou v tom nevinně. To my jim vytváříme tenhle svět. A filozoficky vzato - když je všechno super, tak člověk je dezorientován. Těžko totiž rozeznává šmíru a šunt. Vyjádřeno s nadsázkou: připomíná to dobu samých SouDruhů, z nichž mnozí byli pěkní sviňáci (opravdové druhy bylo dobré hledat mezi těmi druhými).

Utěšuji se tím, že občas potkám nějakého BOŽÍHO člověka, který vypadá, že se ještě nepomátl na rozumu.

A to je super, ne?

P.S. Budu rád, když mi napíšete, co (nebo kdo) si v dnešní době zaslouží označení „super“. Předem děkuji za inspirativní tipy!