Otcovské fejetony: Začínajícím (euro)voličům

Spousta mladých lidí má nyní první možnost ochutnat jeden z nejsladších plodů demokracie, kterým je podle mého názoru volba poslanců. Tentokrát se bude rozhodovat o složení Evropského parlamentu. Kladu si otázku, kde se v čerstvých, řekněme osmnáctiletých hlavách vzalo přesvědčení, že nemá smysl chodit do volebních místností. Z čeho vyrostla ta znepokojující lhostejnost?

Obávám se, že hodně práce v tomto směru odvádějí rodiče. Pokud před svými potomky vedou "odvážné" řeči typu "politika je svinstvo", "všichni si chtějí jenom nahrabat", "všem jde jenom o trafiky", pak se nedivím, že něco z toho slečnám a mladým mužům zůstane v mysli. V mnohých českých a moravských rodinách se o politice hovoří především ve špatném. Zapšklost, závist, absolutní nedůvěra.

Někteří jedinci svádějí na politiky kdeco, hlavně vlastní neúspěchy a důsledky osobních nedokonalostí. V této atmosféře snadno vyrůstá nová generace zásadových nevoličů nebo příznivců fašizujících stran. Jestli by to takhle mělo jít dál, máme se na co těšit. To budou, panečku, zastupitelstva, parlamenty, senáty, vlády, to budou prezidenti!

Nerad bych, aby napsané věty byly pochopeny jako výsměch či moralizování. Přiznám se vám, že je mi těch mladých lidí docela líto. Jen si představte ty tisícovky hlasů, které mohly ovlivnit celkový výsledek. Takhle zůstanou doma. Prostě na to kašlou.

Domnívám se, že popisovaná "rezignace" má ještě jednu příčinu, a tou je neznalost novodobé historie. Leckteré školy zřejmě něco podstatného zanedbávají. Žákům a studentům se nezdůrazňuje, co se v naší zemi páchalo ve druhé polovině minulého století. Je to tím, že se zde rozšířil životní styl zaměřený převážně na konzum, zábavnost a směrování výhradně "vpřed"? Jednoznačnou odpověď jsem, přiznám se, nenašel a netroufám si ji vyřknout (tohle je těžký úkol, kterým by se měli seriozním způsobem zabývat specializovaní vědečtí pracovníci).

Nevím, jak jste na tom vy, já volby zásadně nevynechávám. Přes všechny skeptické myšlenky a pocity marnosti. Možnost svobodného rozhodnutí o věcech veřejných považuji za dar byť nedokonalého systému. I když se může zdát, že jeden hlas nic neovlivní, je dobré ho nechat působit. Pokaždé. Ať se volí obecní zastupitelstvo, parlament tuzemský nebo rovnou evropský, ať je referendum třeba o stavbě dálnice poblíž rodné vísky. Vždyť ve zmíněných komorách se často rozhoduje o věcech veledůležitých. A kdo říká, že se ho to netýká, je s prominutím blázen.

Jsem rád, že nemusím řešit, jestli jít či nejít volit. Stále mám totiž v paměti sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století, tehdy jsem začínal brát rozum. Možná by někdo měl dnešním mladým nevoličům, kteří po vzoru svých rodičů nadávají na demokraticky zvolené poslance, povědět, jak to tu bylo před listopadem 1989. Nejen s volbami, ale třeba i s výlety do Londýna, které jsou pro současné studenty samozřejmostí.

Milí rodičové, páni učitelé, dělejte s tím něco! Prosím!