Otcovské fejetony: Škola v přímém přenosu

Vsadím se, že většina z vás si pamatuje éru nepříliš plynulých informačních toků mezi učitelem, studentem a rodiči.

Na základní škole jsem měl spolužáka, který mistrně přepisoval známky v žákovské knížce, uměl "poopravit" záznamy v třídním archu a dvakrát do roka pak přiváděl své rodiče do stavu šílenství. Jeho máma nechápala, proč má čtyřku z matematiky, když podle žákovské knížky mu vychází lepší dvojka. Stejné to bylo i dalších sedmi předmětech. Až nahlédnutí do učitelského zápisníku ukázalo pravdivý obraz o prospěchu.

Vzpomínám si, že k nám do třídy chodilo také děvče, které utvořilo snad středoevropský rekord ve ztrácení žákovských knížek. Patnáctou ztrátou během deseti měsíců si moje svérázná spolužačka nakonec vysloužila ředitelskou důtku, důležitější pro ní však bylo, že většinu roku udržovala své rodiče v omylu. Žádný učitel nebyl tak pečlivý, že by každou novou žákovskou do puntíku aktualizoval. Ale nutno brát v úvahu, že se to událo za komunistů - tedy v době, kdy byl v některých věcech dost velký bordel. O to větší dramata se pak odehrávala v den vysvědčení - strach z prozrazení byl inspirátorem útěků a v nejhorších případech nabádal i k sebevraždám.

V zatloukání známek se mnohde úspěšně pokračovalo také v devadesátých letech minulého století. Studenti jaksi nepochopili, že liberální atmosféra není výzvou k podvůdkům. Dál se nedařilo stavět cesty, kterými by informace bez problémů proudily od tabulí k rodičům. Ani třídní schůzky, na kterých se hovořilo o tom, kterak kdo prospívá, nepřinášely výrazné zlepšení. Navíc přibývalo rodičů, kteří se na tato setkání (konaná jednou za půl roku) nemohli dostavit, jelikož podléhali hektickému pracovnímu stylu. A tak bylo běžné, že i začátkem 21. století se poslední červen vnímal jako den rodičovských údivů. Utíkalo se z domova a sem tam byl zaznamenán pokus o fyzickou sebedestrukci.

Uznejte, že v dnešní době tyto vzpomínky vyvolávají úsměv na tváři. Tohle že někdy existovalo? Opravdu - nechce se věřit.

Matky a otcové současnosti jsou o výsledcích svých dětí pravidelně informování. A je vlastně jedno, jestli zrovna stojíte poblíž školní budovy, anebo přistáváte na Islandu. Jestliže vaše dítě dostane známku, přečtete si to na svém mobilu. Ještě předtím můžete být upozornění, že třeba dcera zrovna vstává ze židle a kráčí k tabuli, kde bude řešit složitou matematickou úlohu. Kamery instalované ve třídách umožňují sledovat výukový proces v přímém přenosu. Tuhle jsem si zapnul počítač a najel na stránky, kde probíhala hodina angličtiny. Potěšilo mě, že moje mladší dcera patřila k nejaktivnějším. Nebýt techniky, asi bych se to dozvěděl na nějaké třídní schůzce. Ale až za půl roku. Nebo nikdy.

Nejsem sám, kdo je s tímto stavem spokojen a nerad by se vracel do minulosti. Do časů rozpačitého školského systému, kdy rodič musel věřit žákovským knížkám a jiným papírovým záznamníkům. O schránkách na síti neměl nikdo ani ponětí.

Není to tak dlouho, co jsem si na tohle téma notoval s jedním bývalým spolužákem - pozval mě totiž do Chotěboře, kde otevíral takové malé muzeum klasifikačních archů z let 1975 - 2000. Na vernisáži předváděl, jak bylo možné takové listiny kdysi falšovat. Stačila guma, malý ostrý nožík a čínské pero. Všichni přítomní (včetně rumunských turistů) se velmi bavili.

Aby ne, v polovině roku 2020 je k tomu mnoho důvodů, nemyslíte?