Re: Re:Moje fobie

Ahoj,

moc s tebou nesouhlasím v té věci, že říkáš, aby s tím nebojovala a smířila se s tím. Člověk s tím musí bojovat, aby ten strach trochu zmenšil nebo aby se snažil ho od sebe odehnat. Mě bude dvacet a odmalička jsem trpěla různými druhy strachů. Nemohla jsem třeba být sama večer v pokoji a usnout, byla jsem uplně vystrašená, bála jsem se, že někdo je za oknem (i přestože bydlíme v 1.patře), že přiletí mimozemšťani, musela jsem mít rozsvíceno, a dveře pootevřeny, abych slyšela rodiče. Byla jsem hrozně zoufalá, a pamatuji si, že mě hrozně strašil jeden obraz na stěně. Byly to nějaké květiny a jeden květ mi připomínal ošklivý obličej, jakoby nějaké strašidlo. Vždy jsem plakala bezmocí, když už bylo pozdě a já pořád ne a ne usnout a počítala jsem ovečky. Když přišla starší sestra domů z diskotéky, ihned jsem usla, ale když jsem byla sama, nešlo to. Spala jsem i jednu dobu s rodiči. Pak mě vzali k psycholožce a po čase se to spravilo. Asi v devítce jsem se začala bát cestování, nechtěla jsem jezdit na školní výlety a tak. Bylo mi hrozně, myslela jsem, že o mě každý ví, že jsem divná. Na střední škole jsem se začala bát jídla. Nemohla jsem nic sníst ani vypít. Bála jsem se, že je vše zkažené a otrávené. Tomu se říká obsedantní-kompulzivní porucha. K tomu se přidružily deprese a dokonce jsem pomýšlela i na to nejhorší - sebevraždu. Zhubla jsem přes 10 kilo a byla jsem úplně podvyživená. Skončila jsem v nemocnici a pak na psychině. Nic už pro mě nemělo cenu. Ale až tam mi paní doktorka pomohla. Od té doby je mi fajn a mám pocit, že už se všechny mé fobie skoro vyléčily.