5 kilo milosti denně

Zdravím všechny,
dnes jsem si tak brouzdala po netu a četla vaše články. Tento mne upoutal a povzbudil - rodinu Štěpánkových trošku znám a to právě díky Barunce. Když byla ještě v ústavu, tak jsme si ji brávala k sobě na víkendy domů,potom jsme se domluvily s kamarádkou Zuzkou, že ji budeme brát z ústavu, co nejvíce to půjde, domů. Potom "ústavní rada" přišla na to, že pokud jsme na vozíku nejsme oprávněny si jakékoliv dítě na víkend vzít - ražení hesla "až budeš chodit, tak klidně!", se tedy znovu ozvalo. Vyzrálo se na to jinak - Zuzčina maminka si Barunku brávala na své jméno a problém byl celkem vyřešen, i když neúplně. Tu úplnost, a to normální život v rodině, dokončila právě Jarka s Vojtěchem a se všemi dětmi. Nejdříve mi bylo líto, že Barunku už neuvidíme, ale není to tak. Barča s námi,když to jde, jezdí na tábory a když jsme byli v Beskydech, dojela za náma celá rodina i s novým členem. Moc bych si přála, aby žádné dítě v žádném ústavu zůstat nemuselo! - Ty, který(á) jsi v podobných zdech vyrůstal(a), dobře víš, o čem mluvím..