Kdyby se nám takové dítě narodilo, tak si ho přece taky necháme, ne? Zeptali se dětí. Ty nadšeně souhlasily - pravda, nemohly tušit, jaké potíže nastanou, kolik práce přibude, na jaká úskalí mohou všichni narazit.
Vojtěchu Štěpánkovi je dvaačtyřicet a jeho nejstaršímu synovi Honzovi dvanáct. Brzy po jeho narození Vojtěch po pěti letech manželství ovdověl. Dva roky nato se oženil podruhé, s Jaroslavou, které je třiatřicet let a vystudovala na pedagogické fakultě defektologii. Znali se takříkajíc „odjakživa" - znali se už jejich rodiče - jezdili spolu na hory, byli členy stejné party dospívajících. Dodnes se nemohou shodnout, zda Vojta ministroval při Jarčině křtu nebo ne.
Spolu mají tři děti: Matějovi je devět, Kryštofovi sedm, Alžbětě pět let.
Do pěstounské péče přibrali tehdy šestiletou Barborku, která se narodila s meningomyelokélou (rozštěp páteře). Je imobilní, pohyblivá pouze na vozíku, trpí trvalou inkontinencí. Biologičtí rodiče o ni přestali mít zájem poté, kdy jim lékaři doporučili, aby se na dítě citově nevázali, protože prognóza byla velmi špatná. Tři roky zůstala v kojeneckém ústavu, v roce 1992 byla přemístěna do ústavu sociální péče. Biologičtí rodiče se na výzvu kojeneckého ústavu pokusili opět o kontakt s dítětem, zjistili však, že ho již nelze navázat a dali souhlas k předání do náhradní rodiny.
Sociální pracovnice ústavu sociální péče se obrátila na různé instituce s prosbou o vyhledání náhradní rodiny. Informace a fotografie děvčátka byly zveřejněny též ve Zpravodaji Diakonie a na ně zareagovali Štěpánkovi. Teprve ve Středisku náhradní rodinné péče se dozvěděli podrobnosti o tom, co náhradní rodinná péče obnáší a začali si vyřizovat potřebná prověření - to trvalo jeden rok. Bára přišla ke Štěpánkovým v dubnu 1995.
Jaké je sžívání s „cizím" dítětem si Jaroslava prožila poprvé už s Honzíkem. Když se stala jeho mámou, byly mu dva roky a byl dost rozmazlený - vychovávala ho babička, táta byl v práci, Honzík byl pro všechny středem světa. Zpočátku to bylo těžké, ale sžili se - i když dnes Jaroslava tvrdí, že opravdovou mámou se nevlastnímu synovi stala teprve tehdy, kdy se jí půldruhého roku po svatbě narodil Matěj. Ne že by neměla žádné zkušenosti s dětmi, chodila je hlídat sestře, která měla v té době už tři, ale přece jen... Nakonec se stala Honzíkovi mámou se vším všudy. Honza měl dokonce pocit, že je ve výhodě: má přece jednu maminku v nebi a jednu na zemi. A taky měl dokonce tři babičky a dědy!
Rodina se rozrůstala dál. Děti přicházely jak stupínky, po půldruhém roce. Jaroslava se už smířila s tím, že do práce nenastoupí; její odbornost byla náročná zejména psychicky - trávit dopoledne někde v ústavu, i když se na tu práci kdysi těšila, a odpoledne v početné rodině, to by, jak si sebekriticky přiznávala, nemuselo vést k dobrým koncům. A pak si vzpomněla, že vlastně kdysi, ještě za svobodna, uvažovala o tom, že se stane matkou v SOS dětské vesničce. A tak se zrodila myšlenka: až děti odrostou, mohli bychom si někoho vzít. Ale opatrně s tím, abychom to nepřehnali a potom to nezvládli. Neměli představu, jestli chtějí kluka nebo holku - až když se jim narodila Bětuška, začali si říkat, že by chtěli spíš holčičku, aby se síly vyrovnaly.
A pak Jaroslavu oslovil inzerát z časopisu, který dostala v kostele. Hned jí padl do oka text i fotografie - a ze všeho nejvíc suchá věta o tom, že rodina pro nenavázání citových vazeb dítě nepřijímá. Jaroslava si to přeložila do češtiny: je na vozíku a nikdo ji nechce. Přišlo jí to tak nespravedlivé, že se s tím odmítla smířit - nemůže to tak nechat! Než došla z kostela domů, bylo rozhodnuto. Vojta koukal trochu užasle, probírali to spolu ze všech stran, ale rozhodnutí zůstalo. Štěpánkovi zaujali jasné stanovisko: kdyby se nám takové dítě narodilo, tak si ho přece taky necháme, ne? Zeptali se dětí. Ty nadšeně souhlasily - pravda, nemohly tušit, jaké potíže nastanou, kolik práce přibude, na jaká úskalí mohou všichni narazit. Leda Honzík snad trochu... ale i ten vyslovil souhlas, byť podbarvený trochou nejistoty. Bylo mu už devět a dovedl si představit, že jezdit s vozíčkem bude znamenat určitá omezení.
Celá rodina se začala na Báru připravovat. Děti se domlouvaly: kde bude sedět u stolu, s kým bude spát v pokoji... Taky v nich ožil soutěživý duch: maminčina sestra měla tou dobou už sedm dětí a u nich byli pořád jen čtyři! Přece jen se tetin náskok trochu sníží!
Mezitím probíhala příprava: psychotesty, návštěva sociální pracovnice - ta Jaroslavu trochu zaskočila - jako by pro tu paní měřítkem pěstounské způsobilosti bylo to, bude-li se u nich denně žehlit prádlo a leštit nábytek! Leckdo je varoval. I psycholožka na ně nejdřív pustila hrůzu: víte, že se vám zhorší finanční situace? Od ní to bylo ovšem úmyslné: ať si to raději rozmyslí dřív než později. Jenže ve Štěpánkových se posílilo přesvědčení, že za Barunku bojují.
Nejvíce jim vadila zdlouhavost počátečních procedur - psychologické testy dělali nadvakrát, několikaměsíční pauzy mezi vyšetřeními. Než absolvovali osm vyšetřovacích hodin, uplynulo půl roku. Báru do té doby vůbec neviděli. V ústavu jim nabízeli, aby se přišli podívat, ale tak, aby o tom nevěděla. Jenže o to nestáli, na to jim stačila fotografie.
Na první návštěvě se s Bárou setkali, ale ta nevěděla, že přijeli jenom kvůli ní. Na druhou návštěvu pak přijel jenom Vojtěch s Honzou a vrátili se naštvaní. Sociální pracovnice v ústavu jim udělala exkurzi po celé budově a nakonec jim oznámila, že Bára tu není a že jim ji ukáže až příště. Ve stejné sestavě (dva nejstarší muži v rodině) jeli do ústavu sociální péče ještě jednou; Jarka byla tehdy nemocná a musela zůstat s menšími dětmi doma. Tentokrát už jim Barušku dali do herny, kde si několik hodin hráli, Honza s holčičkou řádil a všechno proběhlo nad očekávání dobře. Možná v tom byl i trochu úmysl, aby se s ní jako první setkal Honzík: přece jen měl jako nejstarší člen dětské party uvítat první nového člena - a jeho oči byly jediné, v nichž tenkrát Jaroslava zahlédla stín pochyb... Barunce nikdo neřekl, že by tohle mohla být její nová rodina. Pracovníci ústavu si výslovně nepřáli, aby jí Štěpánkovi něco takového slibovali a sama se ani nezeptala. Na další návštěvu už jela celá rodina. Dohromady bylo takových návštěv osm. Později už Bára věděla a při loučení vždy plakala. Každých čtrnáct dnů tři hodiny v autě tam, pak pár hodin v herně a zase tři hodiny zpátky. Brali si ji také na návštěvy domů a návrat byl pak bolestný pro všechny. Nikdo jim nevysvětlil, proč to tak musí být. Prý to tak rychle nejde, prý si na sebe musí zvykat. Zvykat? Po týdenní návštěvě u Štěpánků Bára několik dní v ústavu proplakala. Jaroslava dostala takový vztek, že napsala dopis - není na co čekat, další průtahy jsou zbytečné. A najednou to šlo, Bára přijela domů. Ani tady nebylo zpočátku všechno snadné a růžové. Vozík i přebalování se dá zvládnout, ale Baruška byla zpočátku plačtivá. Nerozuměla vtipu: než jí došlo, že se v rodině leccos řekne, co se nemyslí vážně, mnohokrát se vyděsila. A mnohé věci vůbec neznala, v ústavu se s nimi nesetkala. Byla však bezprostřední a všude jako doma - i na návštěvách u příbuzných. Z ostatních dětí z rodiny kupodivu nejhůř snášela novou sestřičku tříletá Bětka: žárlila a dodnes si někdy připadá trochu odstrčená, i když fňukání časem polevilo - obě holky pochopily, že si nemusí nutně konkurovat. Trvalo to dost dlouho, ale nakonec se naučily i hrát si společně. Zato teď už si od rána spolu povídají sotva otevřou oči, vytáhnou hračky a začnou si hrát ještě před snídaní. A holčičí povídání před spaním! Přesto, že je Bára o tři roky starší a náturou tíhne spíš ke klukům - vozili ji na vozíku, řádili s ní - nakonec se v ní probudil pocit sounáležitosti s ženským pokolením. Jaké přání mohou mít v téhle situaci rodiče? Aby jednou byla Bára soběstačná. Vědí, že vědomí samostatnosti, otevřeného světa, sebevědomí a svobody jsou pro ni těmi největšími dary. Ale ani tak závažné pojmy nepokládají Štěpánkovi za úplně nejdůležitější. Jsou totiž přesvědčeni, že člověk může být nemocný, dokonce i úplně bezmocný a závislý na svém okolí a přitom nemusí být nešťastný. Jde jenom o to, aby si mohl být jist, že někomu patří a někdo zase patří jemu, že ten vztah je platný provždycky. Jde o to, aby člověk na svůj těžký úděl nebyl sám. Paní Štěpánková se jednou podřekla, že jedná z vlastní vypočítavosti; je to opravdu vypočítavost, dělá-li člověk tohle všechno tak trochu kvůli sobě? Pro svůj dobrý vnitřní pocit? Pro radost z dávání, radost ze společenství, z atmosféry vřelého domova? Ani ta obávaná omezení jako by se nedostavovala. Zatím s Bárou podnikají všechno: jezdí na dovolené, na tábory, do lesů, jenom na kolech to nejde. Ale to se dá také zařídit. Spoustu času stráví v ordinacích a čekárnách, zdravotních problémů je dost a dost, ale Jaroslavě to připadá dobrodružné: život se čtyřmi zdravými dětmi by už jí dnes asi připadal nudně normální. Každý den má teď víc životní náplně, je pestřejší, rozmanitější. Věřte nevěřte, ale tyhle lidi to baví.
Mají sny. Chtějí se odstěhovat z třípokojového bytu v paneláku, přestavět starý rodinný domek na bezbariérový, mít zahradu.
A pak přijmou další děti. Vojta si strašně přeje černouška. Na další nepohyblivé už by si asi netroufli, ale kdoví, jak to všechno dopadne.
Kde berou na to vše sílu? Jaroslava to ví přesně. „My jsme věřící, takže bereme na každé dítě kilo milosti na den."
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.