Udělat radost sobě

Po svatbě bydleli u rodičů, na zahradě si postavili dům. Po patnácti letech manželství bez dětí se rozhodli pro osvojení.

O tom, co všechno je potřeba vyřídit před přijetím dítěte, byli dobře informováni širší rodinou. Paní Alice má čtyři sestry a dvě z nich se také zajímají o náhradní rodinnou péči. Pan Milan je ze tří sourozenců, takže početná rodina pro ně není nic mimořádného. V průběhu vyřizování žádosti se jeli společně se sestrou Aničkou a jejím mužem podívat do dětského domova. A tak to začalo.

V dětském domově v té době řešili složitou situaci dětí se slovenským občanstvím. Mezi ně patřil i malý chlapeček Petřík. Dodnes vzpomíná paní Alice na jeho jiskřičky v očích. Domů si ho přivezli v jedenácti měsících. Když Petřík trochu povyrostl, podali žádost o další dítě. Cestou od soudu, kde vyřizovali osvojení Petříka, se znovu stavili v dětském domově. Domluvili se, že přijedou po Novém roce, až budou mít vyřízenou žádost.

Mezitím jim telefonovala sociální pracovnice z krajského úřadu, že pro ně vybrali holčičku. Po novém roce je doma čekal dopis s tím, že mohou přijmout další dítě.

V dětském domově si domluvili návštěvu, jeli s očekáváním a napětím. Přinesli jim ukázat desetiměsíční Denisku s tím, že jestli chtějí, mohou si ji odvézt. Deniska byla maličká, krásná, milá, ale nereagovala téměř na nic. Cestou zpět se zastavili u sestry Aničky a celé rodině připravili „malé“ překvapení. Denisku položili v košíku před dveře, zazvonili a schovali se. Překvapení se podařilo a bylo veliké pro všechny.

Deniska se postupně začala projevovat, usmívala se i plakala, zvykala si na nové prostředí. Petřík se ujal role staršího brášky výborně, seznamoval ji s novým pro ni neznámým světem, staral se o ni a když trochu povyrostl, Denisku vozil, vodil, hlídal a při každé příležitosti na ni pamatoval a dosud ji ochraňuje.

Děti rostly jako z vody a když bylo Petříkovi pět a Denisce tři, rozhodli se manželé pro přijetí dalšího dítěte. Paní Alice v té době pečovala o nemocného tchána a s manželem se domluvili, že do práce zatím nenastoupí. Měli již podanou další žádost a v létě jeli na dovolenou s FOD. Po návratu volala jedna paní pěstounka, že v dětském domově, odkud si brali Petříka, jsou sourozenci ve věku rok a dva. Paní Alice do dětského domova zavolala.

Domů si tentokrát neodvezli hned žádné dítě, sourozenci byli světlé pleti a oni už doma měli jedno dítě romské a druhé poloromské. V dětském domově jim ukázali malou Simonku, která se bála dospělých. Když je uviděla, začala plakat. Zato s Petříkem se objala a hned se s ním skamarádila.

V domově byl v té době také čtyřapůlletý Románek, který měl být v blízké době přeložen do dětského domova pro starší děti. Na dotaz, zda nevědí o někom, kdo by si ho vzal, zareagoval jako první Petřík: „Konečně budu mít brášku a s kým hrát fotbal.“

Paní Alice a pan Milan věděli, že nechtějí skončit u tří dětí. A tak znovu absolvovali psychotesty a přivezli si najednou děti dvě.

Nejvíce nadšený z rozhodnutí rodičů byl Petřík. Konečně budou jako v Batelově (v Batelově žije sestra paní Alice Marie s manželem a šesti dětmi, z toho čtyřmi přijatými; o této rodině vypráví příběh „Tři plus jedna v paneláku“, uveřejněný v NRP II/2001 – pozn. autorů).

Petřík si je dobře vědom svého prvenství mezi dětmi a umí s ním nakládat, je ochráncem mladších sourozenců a zastáncem jejich práv tak, jak jen to nejlépe dokáže. V současné době chodí do druhé třídy základní školy, hraje na flétnu, je šikovný a ctižádostivý. Sourozence přijal s otevřenou náručí, má rád, když je celá rodina pohromadě a když chybí táta, zastává i funkci hospodáře.

Deniska a Simonka jsou šikovné, mezi dětmi oblíbené, ve volném čase si spolu hodně hrají, ale už se také učí pomáhat v domácnosti.

S Románkem je to trochu složitější. Rodiče to přisuzují i tomu, že v dětském domově strávil nejvíce času. Rodině se dosud zcela nepřizpůsobil, neumí si hrát ani sám ani s dětmi, je spíše uzavřený.

Když si paní Alice zejména zpočátku nebyla s něčím při výchově dětí jistá, pro radu nemusela chodit daleko: stačilo zavolat jedné ze svých sester – nejmladší sestra Jana má šest dětí, Anička má tři děti a Marie má dvě dnes již dospělé dcery a čtyři malé děti – a řešení situace bylo na světě. A tak to funguje dodnes.

S odlišným původem dětí si rodiče příliš hlavu nelámou a pokud se objeví nějaký problém, dovedou si poradit. Když např. na Péťu pokřikovaly děti ve škole černochu, vyřídila si to poprvé paní Alice přímo s dotyčným spolužákem, podruhé zašla za paní učitelkou, která s dětmi promluvila, viník se musel omluvit a bylo dobře.

S dětmi na téma jejich původu mluví rodiče doma i v širší rodině. Stále znovu dětem opakují, že není rozhodující, jakou má člověk barvu kůže, ale jak se chová, jaké má srdíčko.

Občas se stane, že děti někdo kvůli barvě pleti slovně napadne, nebo je třeba příliš sleduje např. v obchodě – v této situaci se osvědčilo prostě odejít a neutrácet peníze tam, kde se dospělí neumějí dobře chovat. Dětem to pomáhá, o svém původu mají jasnou představu. K tomu se vztahuje i jedna úsměvná situace, kdy z okna auta uviděli Petr a jeho bratranec Patrik skupinu lidí tmavé pleti a Petřík říká: „To jsou cikáni“ a Patrik mu na to odpovídá: „My taky“, ale Petřík se brání slovy: „To není pravda, my jsme jiní.“

Pokud někomu vadí, že jsou jejich děti snědší, je to jeho problém. Děti mají oporu v sobě navzájem a rodiče doufají, že se v budoucnu nedostanou do situace, kterou nebudou umět řešit. Bojí se násilí, až budou děti starší a nebudou mít rodiče nepřetržitě nablízku. Do té doby však uteče ještě hodně vody…

O budoucnost dětí nemají rodiče obavu, Petřík už to naplánoval za všechny: on si vezme Dianku, Deniska si vezme Páťu, Simonka Šimonka a na Románka zbyde Zdenička (Dianka, Zdenička, Patrik a Šimonek jsou děti sestry paní Marie). Petr s Diankou budou bydlet u rodičů, Deniska s Patrikem v domě po dědovi a Simonka a Románek, to se ještě uvidí.

Paní Alice a pan Milan jsou přesvědčeni, že hodně záleží na rodině, jak dítě vychová a připraví pro život. Proto se snaží na děti působit tak, aby jednak dobře vypadaly a zejména aby se dobře chovaly – od toho se bude odvíjet jejich budoucnost. Pomáhají jim hledat kladné vzory, např. v médiích, ve sportu, ukazují jim, že to jde zapojit se do společnosti.

Dětem dávají vše, co potřebují a umožňují jim všestranně se rozvíjet. Život s dětmi přináší vzájemné obohacení. „Tím, že jsme si vzali naše děti, jsme vlastně udělali radost sami sobě,“ přiznává na závěr vyprávění paní Alice.