Tři plus jedna v paneláku

Janovi je padesát let, je podnikatel, má spolu s bratrem líheň akvarijních ryb a ještě vede účetnictví pro různé firmy. Marie je o pět let mladší, původně vystudovala textilní inženýrství a pak učila na střední škole, ale už přes rok - od přijetí Patrika - je v domácnosti.

Žijí v panelovém domě na Českomoravské vrchovině, mají dvě vlastní dcery, Terezce je osmnáct, Marii sedmnáct let, obě studují na střední škole. V pěstounské péči mají sedmiletou Zdeňku, osmiletou Dianku a čtyřletého Patrika.

První přijaté dítě je Zdenička, která se narodila s výrazně větší hlavičkou, ale příčina se nezjistila ani po opakovaných vyšetřeních. Psychomotorický vývoj nebyl zprvu příliš nadějný - koncem prvního roku věku odpovídal nanejvýš šestiměsíčnímu dítěti, ve dvou letech už byla o rok opožděná.

Po ní přišla do rodiny Dianka, kterou se vzhledem k napůl romskému původu nedařilo umístit do rodiny. Dnes už chodí do druhé třídy základní školy.

Patrik je zdravý romský chlapec, rodiče se o něj nezajímali, ale když jim bylo doručeno rozhodnutí o předpěstounské péči, matka se v zákonné lhůtě odvolala, takže se vše zkomplikovalo. Teprve koncem srpna 1996 bylo matčino odvolání zamítnuto a pěstouni si mohli chlapce převzít z dětského domova.

Marie a Jan se brali před dvaceti lety. Jak říkají, brát se museli kvůli novomanželské půjčce, která se tehdy uzavírala do třiceti let a Honzovi už na třicítku táhlo.

Jan byl nejstarší ze tří synů, otec voják z povolání. Manželku si dobírá, že je z „nenormální rodiny", u nich doma bylo totiž pět holek a Marie byla nejstarší. Říká, že za sebou vždycky tahala „nějaký přívěs“. Její rodiče pocházeli z šesti dětí - početná rodina byla tehdy něco naprosto běžného.

Celé dva roky trvalo, než se narodila Terezka, ale příští rok už byla na světě i Maruška. Paní Marie byla úzkostlivá matka, své dcery všude vodila s sebou, nenechala je ani na okamžik bez dozoru. Po určité době pak přece jenom paní Marie nastoupila do zaměstnání, dcery do jeslí.

Po „sametové revoluci" se tatínkovi splnil jeho dávný sen, chtěl pěstovat rybičky, ale v panelovém bytě se takovému podnikání nemohl věnovat. Po řadě peripetií v devadesátém roce koupili s bratrem nemovitost, kterou začali opravovat. Tatínek Jan se musel starat o líheň ve dne v noci, proto si rychle, jak sám říká, „zrychtoval jednu cimérku." Se svými „holkami" sem jezdili na prázdniny - po panelákovém 3+1 si tu připadali jako v ráji. Přestěhovali se, také do bytu v panelovém domě, když chodily dcery do sedmé třídy. Terezka nyní navštěvuje poslední ročník rodinné školy, Maruška třetí ročník obchodní akademie. Původně začala taky „s rodinkou", ale tam se jí nelíbilo, proto se sama přihlásila na obchodní akademii.

Na nápad zkusit to s pěstounskou péčí přišla vlastně děvčata spolu s maminkou. Terezka s Maruškou byly ve věku, kdy je začala zajímat miminka a maminčin návrh je nadchl. Zbývalo získat tátu. Kdy to bylo, to už si přesně nevzpomínají; Jan suše konstatuje, že to muselo být někdy večer, protože jindy nebyl doma. Měl tehdy jasnou představu o tom, jak nesnadné je získat dítě do rodiny, proto souhlasil s lehkým srdcem - však ono to prý nějak dopadne. Jenom trval na tom, aby dítě nebylo postižené, protože se obával, jak by vše zvládli. Rasové předsudky neměl v rodině nikdo.

Marie zahájila přípravu - přesněji řečeno: sedla a ušila prošívanou deku. Poté se odebrala na oddělení péče o děti, kde oznámila, že je jí sice známo, že na miminko se čeká sedm let, nicméně oni jsou ochotni vzít si dítě větší a romské, tudíž se to jistě dá zvládnout rychleji.

Vyřizování žádosti začalo v devadesátém roce. Paní Marie navštívila oddělení péče o děti před prázdninami, příslušná pracovnice tam nebyla. Příští úřední den už měla dovolenou. Tak nějak to pokračovalo celé prázdniny. Teprve koncem srpna manželé dostali formulář pro přijetí dítěte. Vyplnili jej, vrátili a čekali, až si je pozvou. V prosinci přišlo pozvání do psychologické poradny, pak mělo následovat vyhodnocení testů a pedagogické poučení. Jejich vyšetření bylo vyhodnoceno až v květnu. Tím ztratili rok. Copak oni; stále mysleli na dítě, které už mohlo být v jejich rodině. Jak známo, čas je nevratná záležitost a u dětí to platí mnohonásobně.

V jedenadevadesátém roce začala Marie sama kontaktovat dětské domovy. Když neuspěla, zavolala na nestátní občanské sdružení. Jednali spolu o čtyřleté romské holčičce, u které však nastaly problémy s matkou, která byla ve vězení, ale začala o dítě „projevovat zájem" - psala jí. Pak se dozvěděli o chlapečkovi. Jenže Jan a Marie měli zkušenosti s výchovou dvou děvčat, proto dávali raději přednost holčičce. Navíc chlapec už byl osmiletý a na to si také netroufali, nevěřili si zas tolik, koneckonců přijímali do rodiny první dítě.

A pak se objevila Zdenička. Nesplňovala nic z jejich požadavků: nebyla romská („no nazdar, zrzek," řekl si v duchu Jan, když ji poprvé uviděl na fotografii) a měla zdravotní problémy, o jejichž podstatě toho vlastně dosud nikdo moc nevěděl. Marie a obě dcery však byly nadšené; tatínek nemohl vzít zpátky slib, který už jednou dal. Vzpomíná: „Mně jdou slzy do očí, jak vypadala. Ty nafouklé erární tepláky... a všichni nás vítali jako spasitele." Zdeničce dali sváteční bundičku a šli ven. Nastaly rozpaky: co s ní? Zachutnal jí banán a také jí koupili boty (ty pak nosila ještě nedávno, protože v rozčilení koupili moc velké). Prošli se městem, pak nasedli do auta a jeli zpátky do dětského domova. Tam Zdenda odmítla vystoupit, nakonec ji přemluvili na jídlo - oběd byl jediný důvod zdržení, který na cestě do nového domova uznala.

Zdenda do rodiny přišla jako čtyřletá. Všichni se shodují na tom, že má velice příjemnou povahu, je to jejich mazlíček. Honzovi rodiče však nebyli před jejím příchodem nijak nadšeni - od nich prý ať žádnou pomoc nečekají, kdepak nějaké hlídání. Janovi a Marii to přišlo líto, proto Zdendu raději odvezli ukázat nejprve Mariiným rodičům; v jejich rodině pěstounská péče nebyla žádnou novinkou. Pak přece jen zajeli k dědovi a babičce.

Ještě téhož dne večer volala babička, kdyby snad něco potřebovali, jen ať se kdykoliv obrátí! Pro Zdendu všechno! Omotala si je kolem prstu, zvlášť dědu. Ale Jan s Marií věděli, že v první řadě se chtějí a musí starat sami.

A nesmíme zapomenout na Terezku s Maruškou. Tehdy, ten první den, čekaly doma a připravily slavnostní uvítání: uklizený byt, upečená buchta, netrpělivé čekání. Zdenda vstoupila a řekla: „Konečně jsem doma."

Pár měsíců chtěli mít holčičku doma, aby si zvykla - žádná školka. Marie si upravila rozvrh tak, aby učila jen dva dny v týdnu. Tři dny se starala o Zdendu ona, dva dny táta. Jan vždycky poč-kal, až manželka přijde ze školy, a pak se teprve pustil do své práce. Zdenda také někdy pracovala s ním: rozváželi spolu rybičky, jezdili na nákupy.

Holčička byla mazlivá, toužila po neustálém slovním ale i fyzickém kontaktu. Z dětského domova neměla příliš velkou slovní zásobu; neustále chtěla konverzovat, ale nevěděla přesně jak, pořád se ptala: „A co to je, co to děláš, a proč...?" Občas měla záchvaty pláče, opožděné období vzdoru, na ulici si lehla na zem a vztekala se.

Sociální pracovnice byly zprvu nečekaně přívětivé; proč prý jste si sháněli sami, my tu teď pro vás máme takový výběr... Začala druhá fáze jednání s úřady. Sociální pracovnice se najednou začala divit, proč dělají problémy, vždyť už je tu návrh na pěstounskou péči. Jenže ze zkušeností v rodině Marie věděla, že vyřízení takového návrhu může trvat rok i déle a proto na předpěstounské péči trvala. Komplikace trvaly po celou dobu vyřizování, protože i biologická matka měla mít možnost vyjádření, ale nebyla k zastižení. I doklady dítěte bylo obtížné obstarat. Rodinné přídavky mohli dostat až po předložení potvrzení, že je nedostává rodná matka. Ta nereagovala ani na obsílku k soudu, takže představa, že by Marii posílala nějaké potvrzení, byla vpravdě absurdní - ještě že otec byl neznám! V odhadu se moc nezmýlila - rozhodování o pěstounské péči trvalo skutečně zhruba rok.

Začali myslet na další dítě. Ukazovalo se, že Zdenička nezná spoustu základních věcí, domnívali se, že by jí další sourozenec pomohl. Dozvěděli se o šestileté Diance. Jako tříletá přišla do dětského domova mezi větší děti - měly ji tam jako panenku. Bystrá holčička rychle pochopila, co se po ní chce a co jí může přinést výhody. Dodnes, když se dostane mezi velké holky, začne šišlat a nakrucovat se. Do rodiny přišla před dvěma roky a zdaleka to neprobíhalo tak hladce jako se Zdendou. Občas pořádně zahřmělo.

Dianka neuznávala autority; nepřijala novou rodinu tak spontánně a rychle jako Zdenička. Trucovala, dělala naschvály. Přivede třeba domů čtyři kamarády - „já chci rohlík, rajčata a oni to chtějí taky." Nepoprosí, nezeptá se, jestli by to nešlo. Je sobecká; když jí něco chutná, klidně to sní, nedělí se. Od té doby se v rodině dělají „hromádky." Považuje novou rodinu za jakousi samozřejmou zásobovací základnu, kde jsou všichni povinni poskytovat jí co největší pohodlí. Rodiče musí pořád myslet na to, jak ji motivovat; po třech klidných, hodných holkách přišla pořádná změna, přesto věří, že to dobře dopadne. Už dnes Dianka ví, kde je doma a kde je pro ni nejbezpečněji. Ale sotva se na to asi někdy spolehne stoprocentně. Bojuje především sama za sebe. Neumí se sžít s ostatními, nedovede být bezprostřední. Předstírá nemoc, protože v ústavu jí to přinášelo určité výhody - sladkosti, pozornost okolí.

Nicméně vztahy fungují v mnohém tak, jak si Jan s Marií představovali. Dianka se Zdendou spí vedle sebe, večer „kecají," dokud neusnou. Dianka Zdendu opravdu táhne, díky ní si mladší holčička rozšiřuje a osvojuje slovní zásobu, snaží se, lpí na sestřičce.

Co bude dál? Nejsou si jisti, jak to bude s Diankou, jestli uspějí. Kdyby zůstala v dětském domově, skoro jistě by z ní nevyrostlo nic pěkného. Takhle - kdoví?

U Zdendy je spíš otázka intelektuálního vývoje. Půjde do základní školy, nebo do zvláštní? Ve zvláštní by byl problém s internátem - proto se ji budou snažit dostat spíš na základní. Marie teď bude doma s Patrikem, bude se jí moci lépe věnovat.

Co jim vadí? Dianka byla zbytečně tři roky v ústavu; daleko dřív se mohl a měl někdo starat, aby se dostala do rodiny. Oni sami promarnili čtyři roky, protože už od devadesátého roku žádali o dítě do pěstounské péče a teprve ve čtyřiadevadesátém dostali Zdeničku.

Jak se jim změnil život? Jan říká, že se mu změnil hodně. Stále sice nebývá doma, avšak s podivem konstatuje, že se k těm novým dětem chová zřejmě líp než k vlastním. Člověk je starší; má uspořádané hodnoty, ví, na čem opravdu záleží a na čem ne. V jejich životě přibylo, zdá se, všeho, jako by se barvy zintenzivnily: přibylo starostí, ale hlavně radosti - radost, ta je všudypřítomná. Užívají si dětí tak, jak si vlastních neužili.

Teď je na řadě Páťa. (Rozhovor s manželi se odehrával v předvečer jeho přijetí do rodiny.) Co o něm říci? Jan je pro něj „velkej táta", když to uslyšel poprvé, strašně ho to dojalo - a je na to hrdý. Marie s Janem si na Patrika museli počkat - pokrevní matka si vzpomněla a začala o chlapce usilovat, kdoví proč, když o něj předtím několik let nejevila žádný zájem.

Doma se zas jednou všechno připravuje. Dcera Marie tři dny uklízela, protože táta řekl: „Přijede Páťa, tak ať máme uklizeno.“ V rozšířeném pětipokojovém bytě v paneláku jich bude šest a pes. Už se na to těší.