Ve čtyřech jde všechno lépe

Paní Pavle je třicet sedm let. Vystudovala střední průmyslovou školu, v oboru ale nikdy nepracovala. Po maturitě nastoupila do pekáren, kde zůstala osm let, potom pracovala dva roky na okresním úřadě. Přestože ji práce bavila, přála si založit rodinu.

Se svým budoucím manželem se seznámila se v roce 1991 přes inzerát. „Následovalo pár schůzek a bylo nám oběma jasné, že k sobě patříme,“ vzpomínají na začátek společného soužití Pavla a Miloš dnes.

Miloš je strojní zámečník, pracoval jako laborant na montážích, nyní je zaměstnán ve sklárnách a je mu třicet osm let.

Svatba se konala v úzkém rodinném kruhu. S bydlením si nemuseli dělat novomanželé velké starosti, protože v rodinném domku Pavliných rodičů se pro ně našlo místa dost.

Jako většina manželů toužili po děťátku, které však nepřicházelo. Po čtyřech letech začali uvažovat, že by si nějaké dítě mohli osvojit. Nebyli si ale zcela jisti, váhali, žádost zatím nepodali a ve skrytu duše doufali, že se jim přece jenom podaří mít děťátko vlastní.

V lednu 1997 uviděla Pavla v týdeníku „Hlas“ v rubrice „Novou rodinu hledají…“ roční holčičku Janičku, o které se dále dočetla, že se o ni rodiče od narození nezajímají, že nemá vyvinuty ušní boltce a proto špatně slyší a má i další zdravotní problémy. Pavle se moc líbila a řekla si, že pokud má mít nějaké děťátko, je to právě Janička. Hned ji ukázala Milošovi. Od té doby na ni nepřestali myslet. Společně zavolali a pak i napsali do Střediska NRP, co je třeba udělat, aby mohli Janičku přijmout za vlastní.

V lednu 1997 podali na okresním úřadě žádost o pěstounskou péči, zde jim však bylo řečeno, že vyřízení žádosti bude trvat nejméně jeden rok.

Janička

To se naštěstí nevyplnilo. Díky ochotě sociálních pracovnic jeli Pavla a Miloš v květnu téhož roku za Janičkou na návštěvu do kojeneckého ústavu – s nadšením, ale i s obavami, např. zda se jich Janička nebude bát. Obavy se však ve chvíli, kdy Janičku uviděli, zcela rozplynuly. Janička na ně reagovala velmi dobře a hned se nechala pochovat. „Byl to takový malý drobeček s nádhernýma velkýma očima,“ vzpomíná paní Pavla dnes. Ještě týž den vzali Janičku v kočárku na procházku. Janička všechno bystře pozorovala. Prožili s ní celý den a odjížděli rozhodnuti co nejdříve si pro ni přijet.

Pak se vše trochu zkomplikovalo. Přestože už měli vyřízené všechny žádosti a Pavla domluvený nástup na mateřskou dovolenou, nemohli pro Janičku jet. Přišly záplavy a oni zůstali odříznuti od okolního světa. Cesta se mohla uskutečnit až o čtrnáct dní později a to ještě velkou oklikou. V červenci 1997 si Janičku konečně přivezli domů.

Začátky vzájemného soužití byly těžké, v roce a půl měla Janička sedm kilo a vypadala jako miminko, jedla pouze z kojenecké láhve kašovitou stravu a nosila naslouchadlo.

Ale ve třech se všechno zvládá lépe, a tak už do Vánoc téhož roku udělala Janička velký pokrok, přibrala tři a půl kilo na váze, začala chodit a komunikovat, usmívat se a získala si místo v srdci všech blízkých lidí, zvlášť babičky a dědečka.

Nejdéle přetrvávaly problémy s jídlem. Janička odmítala vzít cokoliv do pusy – pečivo, kousek ovoce, banán, vše jí musela Pavla mixovat. Jedla velice pomalu, např. dětská přesnídávka jí vydržela na hodinu. To se upravilo až v necelých čtyřech letech. Janička absolvovala řadu vyšetření s negativním nálezem. Doporučení znělo – být trpěliví.

Na první chvíle soužití s Janičkou vzpomíná nyní Pavla s úsměvem: „Vlastně jsem ani nevěděla, jak se dává plínka, Janička byla moje první dítě.“

Protože Janička má jen zbytky sluchu, pravidelně s ní dojíždějí na odborná vyšetření. V porovnání s ostatními dětmi Janičce delší dobu trvalo, než se naučila mluvit. Při vývoji řeči hodně pomohla a poradila ochotná a vstřícná logopedka, která od listopadu 1997 pravidelně každý týden dojíždí do rodiny. Pomohla a poradila také babička, která je bývalá učitelka, a tak má také s výukou řeči zkušenosti.

Pavla se Janičce od začátku všestranně věnuje. Janička je ráda mezi dětmi, a tak spolu brzy chodily na setkání maminek s malými dětmi, do „broučků“ a na plavání.

Později začala Pavla s Janičkou dojíždět do speciálně-pedagogického centra při mateřské škole pro děti se sluchovým postižením, kde také probíhala logopedická výuka. V současné době navštěvuje Janička mateřskou školu v místě bydliště, kde je spokojená, paní učitelky ji mají rády a trpělivě se jí věnují.

Pepík

Když byly Janičce tři roky, začali Pavla a Miloš uvažovat o přijetí dalšího dítěte. Shodli se na chlapečkovi a začali vyřizovat další žádost. Po velmi dobrých zkušenostech se opět obrátili na naše Středisko NRP, kde jsme v té době hledali rodinu pro osmnáctiměsíčního Pepíka. Pepík byl shodou okolností ve stejném ústavu jako Janička. Umístěn sem byl brzy po narození a měl svalovou ochablost nejasné příčiny.

Přestože prostředí kojeneckého ústavu dobře znali a cesta proběhla tentokrát bez obtíží, prožívali Pavla a Miloš znovu to již známé napětí spojené s očekáváním a na mysl přicházela řada otázek: Jaký bude? Jak na nás bude reagovat? Budeme se mu líbit? Zvládneme to? Jak bude reagovat Janička? Ta zůstala tentokrát u babičky a obě se těšily na nového človíčka.

„Pepík se velice bál cizích lidí a ani v našem případě tomu nebylo jinak,“ vzpomíná Pavla, „nechtěl za námi, bál se.“ Při prvním setkání byli nablízku známí lidé – paní primářka, sociální pracovnice a tety. Pomohl také kočárek, ve kterém se Pepík rád vozil, zklidnil se a pak už netrvalo dlouho a byl u Pavly v náručí. Jednu noc strávili společně v kojeneckém ústavu (tentokrát, na rozdíl od doby, kdy se byli podívat za Janičkou, mohli zůstat s Pepíkem v kojeneckém ústavu i přes noc v samostatném pokojíčku zařízeném za tímto účelem) a druhý den už byli na cestě domů.

„No a doma to teprve začalo,“ směje se s odstupem času pan Miloš. „Mysleli jsme, že Janička je na bratříčka připravená, o všem jsme s ní předem mluvili, na Pepíka se těšila a když jsme ho konečně přivezli, už to nebyl bratříček, ale vetřelec.“

Pro rodiče nastalo jedno z nejnáročnějších výchovných období, děti je přiváděly do svízelných situací. Janička najednou potřebovala miminkovské hračky, se kterými si už dávno nehrála, zrovna ve chvíli, kdy je měl Pepík. Nechtěla se oblékat, ačkoliv to pro ni už dříve byla samozřejmost. Když maminka obléká Pepíka, ať obléká také ji.

Ale všechno chce svůj čas, který pracoval pro rodiče. Svou láskou, trpělivostí a laskavostí dokázali, že z rivalů se stali kamarádi a ze všech nová rodina. Přesto, že jsou děti povahově odlišné, nedají na sebe dopustit. Když je Janička u lékaře, nikdy nezapomene vzít obrázek i pro Pepíka.

Na dámské osazenstvo rodiny – Pavlu, Janičku a babičku – si Pepík zvykl brzy po příchodu do rodiny, dospělých mužů včetně táty Miloše se ale ještě dlouho bál. Jakoby měl nějaké špatné vzpomínky. I toto úskalí společně překonali, opět s pomocí „zázračného“ kočárku. Pepík napřed dovolil Milošovi vozit ho v kočárku a teprve později se nechal vzít do náruče.

Cizích lidí se Pepík bojí stále, zvláště těch, kteří na něho promluví. Rodiče ale věří, že i toto časem ustoupí.

Čtyři rodinná přání

Pavla a Miloš čerpají ze společného života s dětmi vnitřní sílu a energii do dalších dnů. Jejich touha po rodině je naplněna a nás zajímalo, co si přejí nyní: „Hlavně aby byly děti šťastné a zdravé, abychom je uměli dobře vychovat a postarat se o ně a abychom si navzájem rozuměli a měli se rádi,“ říkají Pavla a Miloš jedním dechem. „A aby Janičce v budoucnu dobře dopadly všechny operace,“ přidává Pavla čtvrté přání.

Manželé s dětmi žijí svůj navenek skromný, uvnitř bohatý rodinný život. Od začátku věděli, že s ohledem na situaci v okolí bydliště nechtějí romské dítě, o dítěti s postižením nijak zvlášť neuvažovali. Přesto po zralé úvaze přijali dvě děti zdravotně znevýhodněné a společně vytvořili harmonickou rodinu, které nezbývá než popřát – ať vám to dlouho vydrží.

Pavla a Miloš s dětmi se příležitostně setkávají s jinými pěstounskými rodinami, domnívají se, že problémy, se kterými se potýkají pěstouni při výchově svých dětí, jsou odlišné od problémů ostatních rodičů.

„Je dobré, že můžeme o svých radostech i trápeních mluvit s těmi, kteří vědí, o čem mluvíme. Je pro nás užitečné slyšet, jak určité situace zvládají rodiny, které mají dlouhodobější zkušenosti s podobnými problémy. A také máme potřebu být v trvalém kontaktu s někým z odborníků. Setkání, která pořádáte vy (týdenní poradensko-relaxační pobyty pořádané Střediskem NRP – pozn. autorů), jsou pro nás hodně přínosná. Pobyt bereme vlastně jako dovolenou, která obohatí nás i naše děti, s milými lidmi a jejich dětmi, na hezkém místě,“ uzavírá vyprávění paní Pavla.