Jirka už s námi nebydlí

Žádost o děťátko jsme si podali po modlitbách a s jistotou v roce 1995 s jistotou, že je to ten nejlepší a jediný úkol pro nás. Chtěli jsme poskytnout domov opuštěnému dítěti. Chtěli jsme ho přijmout jako vlastní, se vším všudy, i s hlídáním vnoučat a tak.

Stalo se několik potvrzujících událostí typu "Gedeonovo rouno" nejen o našem úkolu pěstounů, ale i o Jirkovi konkrétně. Den před tím, než jsme pro něj jeli, jsem se zuřivě ptala: "Ano nebo ne."

Pak jsem měla takové vidění jak moc ho Bůh Jirku miluje - koupal se na úplně hmatatelných vlnách Boží lásky. Chtěla jsem pomoci tomu děťátku, které Bůh tak moc miluje. "Bůh ho nemůže pohladit," uvažovala jsem, "nemůže ho pochovat, protože momentálně není na zemi v těle - já mu propůjčím své ruce, svou náruč."

Přivezli jsme si ho celí šťastní 3.2.1997 (ve dvou a půl letech) z DD Broumov podle sdělení ředitele tohoto zařízení jako celkem zdravé dítě, kterému jen chybí láska a je hodně deprimované. Úředně nám byl svěřen o něco později do poručnické péče. Teprve v květnu jsme dostali (díky tomu, že naše přítelkyně Jana Frantíková chodila na nějaké kurzy), zprávu o jeho zdravotním stavu od Kojeneckého ústavu v Krči, ve které byly popsány nespecifické neurologické problémy. Pro jistotu jsme navštívili neuroložku MUDr. Žezulákovou z Krčské nemocnice, která mi tehdy řekla: "Maminko radujte se, Vaše dítě je zcela v pořádku". Cestu domů jsem doslova protančila.

Teprve o čtyři roky později se ukázalo, že neměla pravdu. Jirka je závažně postižen - demencí, autismem a schizofrenií.

Prožil s námi pět let, pak jsme se s ním museli rozloučit. Museli?! To vždycky zůstane otázkou. Pán Bůh nám tehdy neřekl: "Dávám vám ho jen na pět let." Ale také neřekl: "Napořád."

S Jirkou bylo skoro všechno strašně těžké, až na jednu věc - zamilovali jsme si ho. My jeho a on nás. Milujeme se pořád. A o to víc nás rozloučení bolí.

Rok 2000/2001 byl pro nás opravdu těžký - a řešení, které jsme přijali je těžké stejně.

Začalo to na podzim 2000, kdy jsem se začala starat o Jirkovo zařazení do školy. Protože jsem měla opravdu zlou zkušenost s psychology, objednala jsem ho k neuroložce MUDr. Sereghyové - již při prvním vyšetření na mne vysypala, že je Jirka velice psychomotoricky retardovaný a dost se divila, že mi to ještě nikdo neřekl. Naordinovala mu nějaké léky (Tanacan), které jeho nedobré projevy znásobily. Trochu jsem jí popsala co Jirka tento týden vyváděl a ona nás okamžitě jako urgentní případ poslala na psychiatrii. Strašně jsem se divila, vždyť Jirka takhle vyvádí celé čtyři roky. A v tomto okamžiku jsem si uvědomila, že jde do tuhého a po modlitbách jsem se rozhodla netajit již žádné Jirkovy problémy a vše svěřit odborníkům. (Několik let jsem se totiž snažila o Jirkovi mluvit pozitivně - tedy nepřipomínat odpuštěné. Ale ono má všechno své meze.)

MUDr. Tomková, psychiatr - mu nasadila jiný lék (Neuleptil), který mu trochu pomohl. Po prostudování všech materiálů nám ale sdělila, že je Jirka poškozen geneticky (alkoholový syndrom a asi i jiné) a tudíž nezvratně a že se jeho problémové chování bude s věkem zhoršovat. Důsledkem tohoto poškození je imbecilita, atypický autismus a patologické rysy chování: negativismus, nezvládání emocí s těžkými projevy agresivity. Rozhodně nám doporučila ho co nejdříve umístit do Ústavu sociální péče a ochránit tak zdravé děti, své manželství i mne. Nejprve jsem jí to nechtěla uvěřit, chtěla jsem bojovat pro Boha i pro svou velkou lásku k Jirkovi, ale pak jsem si dala podmínku, že pro svůj postoj musím získat Dr.Kovaříka - psychologa ze Střediska náhradní rodinné péče. Ten Jirku v rozmezí leden - květen 2001 několikrát vyšetřil. Sdělil nám, že je to závažné (agresivita, negativismus a nízká inteligence) a vyslovil názor, že neměl být dát do rodiny ke stejně starým dětem, to že byla nepochopitelná chyba úřadů. Nakonec jednoznačně doporučil (spolu s ostatními pracovníky SNRP) Jirkovo umístění do ústavu sociální péče nebo na diagnostický pobyt v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Rozhodně nesmí zůstat u nás!

Máme přijmout či odmítnout jejich názor? Před prázdninami 2001 jsme si za velkých bolestí přiznali, že MUDr. Tomková a Dr.Kovařík mají pravdu. Jak to ale vyřešit?

Nejprve jsme se snažili řešit svou situaci pomocí osobního asistenta, ale i když jsem napsala na několik nadací, tak jsme nezískali ani peníze ani člověka.

Pak jsme uvažovali o týdenní MŠ nebo všednodenní pobyt v Klokánku (dopoledne by jezdil do své původní školky, odpoledne by trávil v Klokánku, víkendy u nás), ale naše sociální pracovnice tehdy paní Spanilá nám sdělila, že na to jako poručníci nemáme právo (byl by nám odebrán a měli bychom škraloup za špatnou péči).

V tomto období jsme opravdu intenzivně toužili po tom dostat se všichni najednou do nebe, kde by už měl Jiříček nové tělo a hlavně nový rozum. Občas jsme vymýšleli i to, jak to udělat.

V srpnu za stavu dost velkého zoufalství jsme se rozhodli, že od září PP zrušíme a Jirka půjde do Ústavu. Dorazilo nás zjištění, že poručníci nemají možnost podílet se na jeho volbě! Ani záruku, že nám ho ještě někdy půjčí! Strašně to bolelo. Ale rozhodli jsme se žít a ochránit zdravé děti i sebe. Musela jsem Jirku Bohu odevzdat. "Jeho záchrana není na mně, ale na Tobě Hospodine. Já už víc udělat nemůžu," řekla jsem tehdy.

Na konci srpna Bůh povolal naši babičku Aničku a ta si Jirku odvezla "na zkoušku" k sobě. Druhý den po jejím rozhodnutí dostal Jirka konečně osobního asistenta od Nadace Rozum a cit. Po měsíci se babička rozhodla, že to s ním zkusí. Nyní je u ní Jirka druhým rokem.

Vyrovnáváme se s tím těžko.

Mohli bychom klást vinu lékařům z KÚ, že nepoznali jeho genetickou vadu. Nebo zaměstnancům Magistrátu, že nám nedali propouštěcí zprávy. Nebo lékařům optimistům neuroložce Zezulákové, psycholožce Woleské. Nebo soudkyni, která nám nesdělila hned napoprvé všechno, co o Jirkově rodině věděla (např. asi po půldruhém roce Jirkova pobytu u nás nám vylíčila, že jeho biologická matka byla souzena pro znásilňování). Proč nám všechna fakta nemohli poskytnout před tím, než jsme si ho odvezli domů? Jenže si uvědomujeme, že za všemi těmito snad i lidskými chybami byla svrchovaná Boží vůle.

Nebo ne? Bylo to mámení charismatických poblouznilců? Taky vedle. Bůh je přece člověku srozumitelný. Tehdy jsme opravdově hledali a krok za krokem pomalu postupovali a - dostali Jirku.

Máme tedy obviňovat Boha? Určitě by to šlo a bylo období, kdy jsem s tímto pokušením opravdu bojovala. Proč nám nedal zdravější opuštěné dítě? Proč nám nedal dítě, které by s námi mohlo vyrůst, ke kterému bych mohla chodit hlídat vnoučata? Proč ho neuzdravil?! Pak jsem si ale vzpomněla, že jsme před více než 12 lety slíbili ve stejnou noc (nezávisle na sobě) Tonda i já, že budeme Boha poslouchat a nebudeme se ptát proč. Tak jsem se pokořila.

Malou útěchu dostáváme od odborníků, například Dr. Kovařík řekl, že ještě neviděl rodinu, která by se o takto postižené dítě starala více než dva roky (a my skoro pět, navíc s tolika vlastními dětmi) a že nás obdivuje. Nebo jiní, že ještě neviděli autistu tak dobře komunikujícího a s takovou slovní zásobou, s takovou znalostí zvířat, písmenek, písniček atd.

Malou útěchu mám v tom, že jsme do Jirky investovali více než kdokoli jiný na světě, dokonce více než jeho vlastní rodiče, a že jsme ho zachránili před těžkým životem v ústavu sociální péče alespoň na pět let a že tam půjde jako usměvavý a mluvící tvoreček (kéž by ho babička dotáhla ještě dál).

Mohli bychom si ho nechat? Ano ještě tak 1-3 roky bychom to snad přežili, ale co pak. Nedá se nic dělat odpovědnost za své duševní zdraví a za manželství a za zdravé děti musí dostat přednost. A hlavně ani to největší naše vypětí a obětování by Jirku zřejmě neposunulo podstatně dál … Kdyby bylo jen na mně, já bych za Jirku opravdu klidně zemřela, ale to si může dovolit jen člověk bez dalších závazků. Bez manželského partnera, bez dětí…

Pomalu si tedy zvykáme na klidný život. Nikdo se u nás doma nevzteká. Nemusím se bát o život Daníka a Esterky. Nemusím být stále ve střehu. Nemusím vymýšlet tresty, poslouchat stížnosti od sousedů a učitelek ani komunikovat o hrochovi. Hurá. Pak ale při úklidu najdu Jirkovo zapomenuté tričko a nebo ráno omylem naliji čaj do jeho hrnečku se sněhuláčkem a všechno se ve mně sevře bolestí. Víte kolik bolesti pociťuji, když se mne někdo v parku zeptá, kolik máme dětí?

Někdy mám chuť vyrvat Jirku babičce a zase ho mít doma. Tolik se mi stýská. A pak Jirka přijede na víkend - všichni se na něj těšíme, kluci mu nachystají dárečky, které nakoupí za své kapesné (bonbóny, balónky), objímáme se a radujeme se z toho, že jsme spolu. A netrvá to dlouho, hned po obědě vznikne první konflikt, krátce na to druhý, Daník je více či méně zraněn, další konflikt, průšvih. Daníkovi opět teče krev z nosu. Jindy srazí Jirka Joela ze své postele tak nešikovně, že si Joel málem zlomí ruku. Jirka se vzpouzí a nechce jít spát a já ho zvednu a zase si ošklivě rozhodím záda. Jindy Esterku z hlouposti ohrozí … A tak si uvědomujeme, že jsme se rozhodli správně.

Jindy zase nachytám našeho desetiletého syna jak před usnutím pláče.

"Co se ti stalo?"

"Ale nic," odpovídá.

"Jen mi to pověz, vždyť jsem tvoje maminka."

"Strašně se mi stýská po Jirkovi…"

Pomodlete se za nás a s námi Když člověk nemá Bohu co říci bez slz nebo bez vzdoru, pomohou staleté modlitby předků.

Článek byl původně napsán pro křesťanský časopis Život víry.