Jirka už s námi nebydlí 2.

Milí čtenáři,

Ohlas na můj článek mne velice zaujal. Na vysvětlenou musím říci, že tento článek jsem psala za účelem vysvětlit proč jsme to vzdali (budete se asi divit, ale hodně lidí to nechápalo) a navíc do křesťanského časopisu.

Zde si ho přečetl správce Rodiny a později mne o něj požádal.

Nejvíce lidí popudila otázka víry. To je mi líto. Příběh byl přenesen z rodinné historie - nepodařená adopce do sféry věřit je dobré nebo špatné. Resp. Jestli moje víra je dobrá nebo špatná. Také mne kdysi popudily příběhy několika lidí, kteří věřili. Jeden z nich opustil všechny své přátele, místo profesora na universitě, koncertní síně i Evropu. Odjel někam, kde byl stále nemocen. A dokonce s sebou táhl i manželku. Jmenoval se A.Schweitzer…

Děkuji těm, kteří rozumí. Je to vzácné umět se vcítit do cizí kůže. Já bych to asi neuměla. Z těch co nerozumí mne nejvíce zaujala reakce Petra. Hodně jsme se nad ní i s manželem zasmáli. Má totiž úplnou pravdu. Naprosto přesně a jasně popsal naši situaci a stav /a to ani neví a finanční krizi s tímto související/. Až na to, že vynechal Boha.

Připouštím, že mnohdy se až příliš tímto slovem oháním, jenže co by bylo bez Něj? Jiříček by měl od počátku stanovenou diagnózu, nenaučil by se ani mluvit ani základům hygieny, nám by vybrali zdravé dítě (nebo vlastně bychom ani o PP nežádali) a já bych se nadále přezíravě dívala na matky, které v tramvaji nezvládají svá batolata. A z našich nadaných dětí by vyrostli sobečci.

Nedávno přijela přítelkyně ze Švédska (mimochodem je to učitelka na universitě). Kromě jiného jsme se spolu modlily za Jirku a ona mi dokonce předala to, jak k ní Bůh promlouvá (volný překlad): "Neboj se tvoje práce byla dobrá, přinese ovoce … asi jako šedok." Nevěděla chudinka, co to šedok je. Ale já byla náhodou dva dny před tímto setkáním s dětmi ve skleníku a tam šedok viděla. A dokonce si ho i vyfotila.

Víra je neuchopitelná. Vám se nestaly nějaké podivné věci, které by poukazovaly na existenci něčeho nad reálného?

Na vaše dotazy:

1. Problém s babičkou také cítím jako bolavý. Její rozhodnutí jsem jí opakovaně rozmlouvala. Dokonce i u soudu. Ale ona mne neposlechla - to víte tchyně … Soudkyně jí Jirku přiřkla s tím, ať to zkusí, když chce. Nemohli jsme jí v tom dost dobře zabránit. Maximálně jsme ho mohli dát do ústavu, odkud by ho stejně dostala. Pomáháme jí jak to jde. Práci už zase má. (To, že je ale Jirka dále v rodině mne pochopitelně těší, ale stále babičce opakuji, že brzo přijde den, kdy se s ním bude muset rozloučit.)
2. Hodně z vás naši situaci hodnotí ze zpětného pohledu. Kdybych na začátku měla všechny tyto informace, taky bych do toho nešla. Jirku nám nabídli po důkladném vyšetření, které trvalo celý rok. Během toho roku jsem nikdy nepochybovali jestli adopce ano nebo ne. Den před Jirkovým převzetím jsme zvažovali jestli Jirka ano nebo ne, což není snad nepochopitelné, když nám ho nabídli teprve jeden nebo vy dny před tímto zvažováním. Při jeho předávání nám v DD řekli, že je zdráv, jen lehce opožděn v důsledku deprivace. Neřekli nám, že ho jedna rodina po asi půl ročních víkendových zkouškách odmítla pro nezvladatelnost. /To jsme se dozvěděli až nedávno, když se babička která shodou okolností v tom městě vyrůstala na pohřbu setkala se svou bývalou spolužačkou ze základky a zapovídaly se …/. Nemohli jsem ho pozorovat při hře, nemohli jsme si ho vypůjčovat na víkendy /DD byl na druhém konci republiky/. Museli jsme si ho buď vzít nebo nevzít. Pro jeho odchod z rodiny jsme se rozhodli 3 měsíce po té, kdy nám konsilium lékařů sdělilo, že se jeho stav nezlepší. Přes to např. jeho učitelka logopedie a také jeho učitelky z MŠ byly zásadně proti a hodně emotivně nám vyčítaly, že lékaře chceme poslechnout. Čtyři roky jsme věřili, že se to zlepší a tvrdě jsme s Jirkou pracovali. Bylo to moc dlouho? Kdo to posoudí? Ublížilo to našim biologickým dětem? S dětmi, které zranily sourozence (dokonce i víc) jsem se setkala i v "normálních rodinách". Jaká je míra toho co už není normální? Ono se to za provozu hodně špatně hledá. Dost dobře jsme nemohli žít s tím, že jestli na mne ještě někdy plivneš, jdeš do ústavu nebo ještě jednou řekneš paní učitelce ve školce, že jsem ti nedala najíst, jdeš do ústavu.
3. Proč se nic nestalo? Měla jsem vnitřní jistotu, že se nic závažného nestane. V okamžiku, kdy jsem o ni přišla, musel Jirka pryč. To, že se něco stát mohlo mi těžko někdo může vyčítat. Celou dobu své péče o Jirku jsem si byla vědoma nejen své morální, ale i právní zodpovědnosti za něj. Přesto jsem nebyla ve stresu. Intenzivně jsem ho hlídala a v těch několika okamžicích, kdy jsem nezasáhla včas jsme měli kliku.
4. Nelituji času s Jirkou, ale jsem ráda, že už skončil. Máme zase čas na přátele, můžeme jít s dětmi na večeři do restaurace a sedět vevnitř, můžu nechat děti samotné v jejich pokojíčku a pracovat na druhém konci bytu. Nikdo na mne na hřišti či v autobuse nekřičí. Luxus.
5. Jsem ráda, že alespoň někteří zájemci o adopci se s naším případem seznámili. Snadno se jim totiž může stát něco podobného. Systém umísťování dětí do rodin má svá slabá místa.
6. Našim dětem se po Jirkovi skutečně stýská. Byla s ním legrace.
7. Děti nemají žádné negativní následky z toho, že jsme Jirku měli. Naopak - nikdy nebudou přehlížet lidi slabší a postižené. (Maminka jednoho postiženého chlapečka mi je moc chválila - prý se ještě nesetkala s dětmi, které k němu přistupují tak bezprostředně)
8. Na světě je hodně lidí, kteří potřebují pomoc. Možná se jednou i někteří z vás zeptají: "Co můžu udělat já? Jaký je můj úkol?" Pokud se k tomu někdo z vás čtenářů rozhodne, pak vám přeji, aby vám to lépe dopadlo.

Kateřina