30.8.2003 19:13:55 Hana, 2 děti
pro míšu
Milá Míšo,
asi jsem se nechala unést tónem Sosanových příspěvků,který ve mě vzbudil dojem, že mu nejde o nějaké naslouchání, jako spíš o rejpání (mohu se pochopitelně mýlit). Také jsem nabyla dojmu, že když se mu jiní křesťané v této diskusi snažili vysvětli svůj postoj a svou zkušenost (jako to například hezky udělala Vesna či Kateřina, se kterými se naprosto ztotožňuji), přes jeho filtr předsudků to nijak neproniklo, tak jsem si řekla, že není na škodu občas trochu pošťouchnout :)...... ale chápu, že to někomu mohlo připadat příliš drsné. Jen mi příjde trapné, že bychom se snad my křesťané měli nějak "omlouvat" za to, v co a především Komu věříme.
Chápu, že jsi prožila těžké věci, a je mi líto, že právě od lidí, kteří si říkali "křesťané". Naprosto s Tebou souhlasím, že nemorálně se mohou chovat jak tzv. křesťané, tak tzv. ateisté. Můj tatínek ateista mě celé dětství dost tvrdě psychicky týral (terorizoval ostatně celou rodinu), a když jsem v 15ti letech uvěřila, ještě přitvrdil. Několikahodinové vymývání mozku nebylo vajímkou, ale mým běžným chlebem, vyhrožování sebevraždou u otevřeného okna, pokud nezapřu svou víru v Boha také nebylo nic zvláštního, o citovém vydírání, zákazu vycházení, kontrolování pošty ani nemluvě. Dozvěděla jsem se, že by byl otec raději, kdybych skončila na drogách a několikrát mě zatratil jako dceru... jinak je to "slušný a inteligentní člověk". Víš, nepíšu to v nějaké hořkosti, čistě jako fakt, se kterým jsem už - díky Bohu - vyrovnaná. Trvalo to dlouho, než jsem tátovi odpustila, takové věci sjou těžké, ale sjem vděčná Bohu, že mě v tom nenechal a opravdu mi v tom pomohl. Můžu teď žít v mnohem větší vnitřní svobodě.
Míšo, pro mě život s Bohem není nějaká fráze. On je pro mě skutečnou osobou. V Bibli se jasně píše, že kdo tvrdí, že zná Boha, a nezachovává jeho přikázání, je lhář. Do této kategorie podle mě spadají i Tvé zkušenosti s otcem a partnerem.
Co se týče toho odsuzování: já opravdu neodsuzuji člověka. Můžu odsoudit to, co člověk udělal, ale to ještě neznamená, že jsem vůči němu plná nenávisti, jak mi píšeš. Jedna z mých dobrých kamarádek podvedla svého manžela, otěhotněla, rozvedla se... vím dobře, co si užila od některých "křesťanů" - ale u nás doma našla přijetí. Je prostě rozdíl v to, zda odsoudím něčí čin, nebo člověka samotného. V Bibli je napsáno "kdo stojíš, dávej si pozor, abys nepadl" - to si často připomínám. Nikdo nejsme "imunní" a já sjem si toho dobře vědomá. Veř mi, že se necítím nijak "povýšeně". Jsem vděčná, že v Ježíši jsem dostala odpuštění a přijetí, které mě ale zároveň zavazuje. Když člověk opravdu přijme Boží milost, tak nemá být na co pyšný, ví že si nic nezasloužil a že svůj dluh nikdy nesplatí...
Když k Ježíši tvrdí náboženští lidé (farizejové) přivedli ženu cizoložnici, ptali seho: "Co s ní máme udělat?" Tehdy bylo zvykem takové ženy ukamenovat. Ježíš se na ně podíval a řekl: "Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem. Pak dlouho mlčel a něco si psal do písku (někteří vykladači Bible tvrdí, že tam možná psal hříchy lidí, kteří ženu přivedli, anebo jména všech, se kterými spala, což byli právě ti okolo... ale kdo ví...). Ti muži se vytratili jeden po druhém. Ježíš se podíval na ženu a řekl: "Ani já Tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš." A o tom to je. U Boha máme odpuštění a zároveň nám dává sílu začít znova.
Když jsem napsala tu zmínku o morálce a nevěře, šlo mi o to, že názory na to, co je a co není morální se velice různí - a diskuse na toto téma tady na rodině je toho důkazem. Proto pokud by nebyl Bůh, kdo by určil, co skutečně JE a co NENÍ správné? Pokud si je člověk sám sobě měřítkem, většinou to nedopadá dobře - ať už si říká křesťan nebo ateista.
Dalo by se toho psát ještě víc, ale nejsem si jistá, nakolik Tě to skutečně zajímá a nebudu se dál vnucovat, pokud o to nestojíš. Tak se ozvi, budeš-li chtít.
Odpovědět